„Od seriálu My všichni školou povinni uběhlo už velmi dlouhé období. Vyrostly na mně celé dvě generace. Mnozí mě mají rádi, mají ke mně důvěru a popisují mi ve zprávách na sociálních sítích svá životní trápení. Po nocích se s nimi snažím komunikovat,“ překvapuje herečka. Pěstuje v sobě filozofii ve špatném nacházet alespoň něco pozitivního, proto je vděčná i za ponižující manželské nevěry. „Moji příznivci se se mnou konfrontují. Vidí, že když jsem to zvládla já, zvládnou to i oni. Když moje příkoří bylo dobré na to, aby někomu pomohlo v obtížné situaci, tak jsem ho ráda snesla,“ tvrdí.
Dusno v rodině
Ženám, které opustil partner, vysvětluje, že být manželkou je jen jeden z jejich úkolů. „Ještě musíme být matkou, sestrou, babičkou, dcerou a všeličím jiným. Člověk musí být silný a držet se i kvůli těmto ostatním úkolům. V životě a nejen u nás je to už jednou tak, že starší muži utíkají za mladšími ženami,“ konstatuje. Netají přitom, že tento jev odpozorovala už v teenagerském věku iu svých rodičů.
„Můj otec byl antikomunista, katolík, velmi slušný člověk, ale mé mámě zahýbal. V neděli šel na zpověď a cestou z kostela domů se už s mámou hádali. Jako muzikant si na oběd pozval vždy nějakou svou spolupracovnici, kterou vydával jen za klavíristka nebo zpěvačku. Máma však věděla své. V naší rodině bylo vždy trochu dusno, ale důležité je, že otec ji dokázal udržet,“ říká.
