Ženy spí hůře, pokud mají společnou postel s manželem trpícím depresí nebo úzkostí. A pokud sami bojují s opakujícími se depresemi, spí lépe po boku partnera než kdyby spali sami. Příklady výzkumu a toho, jak rozdílně reagujeme na přítomnost partnera v posteli, by se daly rozebírat donekonečna, v závislosti na tom, jakého jsme pohlaví, jaký je náš životní styl, jaké jsou naše biologické hodiny. Je třeba zdůraznit, že neexistuje jednotný recept, který by platil pro všechny, zda je dobré spát spolu nebo odděleně.
Anna je se svým manželem již 40 let a pořád se mají rádi. Spí však odděleně. Jak říká, někdy si udělají líbánky, které se neobejdou bez intimního potěšení . A následně každý odchází do své ložnice nakolik on hlasitě chrápe a to neprospívá jejímu lehkému spánku. Problém nastává například i když si ona ráda čte před spaním, nechává dlouho rozsvícené světlo a jeho to ruší. Společně se rozhodli, že jim bude lépe v oddělených ložnicích. To však nic nemění na tom, že při snídani nešetří náklonností jeden k druhému. A to je klíčový bod: k tomuto rozhodnutí dospěly společně a oddělené ložnice neznamenají ochlazení jejich vztahu.
Článek pokračuje na další straně
Nerozpadají se vztahy lidí, kteří spí odděleně. Ale ty, ve kterých chybí rozhovor, empatie, respektování hranic
Problematiku společného spaní ovlivňují i vnější faktory, například pracovní režim nebo životní podmínky. Jeden známý, manžel zdravotní sestry v důchodu, se svěřil, že si vždy vážil práce své ženy a chápal nutnost pohotovosti, ale když trávili noci odděleně, cítil lítost. „Jednou jsem četl text o manželství Lindy a Paula McCartneyových. Během celého manželství, které trvalo 30 let, zřejmě nestrávili ani jednu noc odděleně. Velká hvězda, člověk, který cestuje po celém světě, a vždy byli spolu“.
Mariusz je řidič a často řídí v noci, takže většinu společného života spával se svou manželkou odděleně. Od doby, kdy se přestěhovali do většího domu, každý z nich má vlastní ložnici. Nyní se připravuje změna, neboť se k nim nastěhuje bratranec, který v jejich městě začíná studovat na univerzitě. Mariusz mu dá svůj pokoj a přestěhuje se do pokoje své manželky. Dříve ji zařídí dvěma oddělenými lůžky. Mají už po padesátce, své zvyky, své potřeby. „Uvidíme, jak to bude fungovat v praxi. Můj manžel potřebuje kvůli své práci dostatek spánku. Mám pocit, jako bychom se vrátili v čase – naše děti vyrostly, teď budeme mít takové půjčené dítě, o které se budeme muset starat,“ říká jeho manželka Eva. Dodává, že se na tuto změnu opravdu těší.
Bude více příležitostí ke sblížení.
Každý pár by měl přehodnotit jaký druh soužití jim vyhovuje a zda je to pro ně dobrá volba. Život nám přinesl výzvu a my ji přijímáme – s ohledem na emoce a potřeby obou stran. Nerozpadají se vztahy lidí, kteří spí odděleně, ale ty, ve kterých chybí rozhovor, empatie, respektování hranic. To, co funguje u jiných, nemusí být dobré pro nás. Než se začneme bát, že náš manžel někdy raději spí na pohovce, zamysleme se nad tím, co je za tím a co z toho vyplývá. Žádná hodnocení ani nároky. „Chceš spát na pohovce? V ŘÁDKU. A já ti řeknu, co chci a co mi nejvíc vyhovuje. A pak si promyslíme, co je pro nás dva nejlepší.“ Abychom žili spolu, blízko sebe, co nejdéle.
