Drastické manýry si otec podle dcery přinesl z dětství. „Měl osm sourozenců. Pokud někdo z nich něco vyvedl, nikdo nezjišťoval, kdo to byl. Děda odpásal řemen a zmlátil všechny. Tam se děti musely bít, bylo to normální,“ popisuje praktiky slovenské rodiny, jak je znala z vyprávění otce. Do Smižan cestovala malá Světlana často. Babička bohužel neměla možnost poznat. „Zemřela jako padesátiletá na infarkt a po osmi dětech načisto sedratá. I ona byla bitá,“ říká její vnučka.
Bála se i rozvést
Na hodnosti plukovníka lidové armády si Ondřej Nálepka zakládal a uniformu nosil nejednou iv soukromí. Svou nadřazenost projevoval, zvláště když se potoužil alkoholem. Matka tehdy zamykala dcery do pokoje, ale ne vždy to pomohlo.
„Jednou, těsně před tím, než měl otec odcestovat do Bulharska, jsem ho potkala ve dveřích. Právě jsem se vrátila z divadelního festivalu v Prešově a počítala jsem s tím, že už nebude doma. Začal mi oplzlo nadávat a pak mě skolil na zem. Kopal mě do břicha, do hlavy, mlátil mě opravdu hlava-nehlava a já jsem se už ani nebránila. Na závěr po mně ještě hodil nějakou lampu a odešel z bytu. Po chvíli se vrátil a já jsem tam stále ležela. Podal mi ruku a jako by nic mi řekl, tak se měj a všechno bude dobré. Za hodinu už o tom nevěděl. Vytěsnil to z hlavy,“ prozrazuje umělkyně, jak ji vlastní otec mučil.
Ondřej mlátil i svou manželku paní Nálepkovou. „Byl nepředstavitelně žárlivý,“ vysvětluje dcera důvody. „Maminka se ho bála. Dvakrát se s ním chtěla rozvést, ale soudce jí hned řekl, aby nepočítala s tím, že dostane děti. Tak se vrátila domů a raději strpěla bitvu, než by o nás měla přijít,“ vzpomíná dcera s hořkostí v hlase.
Článek pokračuje na další straně
V roce 1989 se v Československu změnil politický režim, ale už bylo pozdě. „Se sestrou jsme odešli z domu, ale máma s tátou zůstávala. Nabádali jsme ji, aby ho opustila, dokonce jsme jí našli družstevní byt. Neměla na to sílu. Žila ve strašném stresu a denně měla ukrutné bolesti hlavy. Měla opravdu hrozný život, dnes už je po smrti,“ povzdechla si její dcera.
Podržel ji exmanžel
Světlana Nálepková se dokázala výrazněji otci vzepřít koncem osmdesátých let, v době, kdy se u nás lámal politický režim. „Jako tvrdý komunista Něžnou revoluci nedokázal unést. A nikdy se nesmířil s tím, že já jsem změnu podporovala. Když jsem poslouchala Krylova Bratříčka, vytrhl mi kazetu z magnetofonu a rozdupal ji. Když jsem podepsala petici za propuštění Václava Havla, prohlásil, že jsem hanbou rodiny a že můj strýc, kapitán Jan Nálepka, se v hrobě obrací. Kontrovala jsem, že by se zachoval jako chlap a podepsal by to také. Vrcholem bylo, když jsem podepsala petici Několik vět. Když na Hlasu Ameriky četli mé jméno, otec zkolaboval a odvezli ho do nemocnice se srdečním záchvatem.“
