Otce si herečka přestala vážit, když jednou ležel v nemocnici. „Nemohla jsem mu přijít na oči, tak ho šel navštívit manžel Michal Nesvadba, se kterým jsem se v té době rozváděla. Představte si, že můj vlastní otec mu řekl, aby mě udal, protože bych si zasloužila, aby mi z politických důvodů vzali dceru. Neměla jsem o otci žádné iluze, ale z toho jsem se dlouho vzpamatovávala. Byla to konečná. Potom dostal silnou žloutenku, takže musel skončit s pitím,“ konstatuje.
Bez nenávisti
Poslední dny dožil Ondřej Nálepka v léčebně pro důstojníky. Světlana ho navštívila až v době, kdy umíral. „Byla jsem za ním několikrát, ale už mu píchali morfium a byl mimo. Nemohouc tam ležel, nevnímal a já věděla, že konec se blíží. Snažila jsem se navodit si lítost a plakat, ale nešlo mi to. Připomínala jsem si některé vzpomínky z dětství, jak mě nosil na zádech a jak jsme byli u moře, ale nic mě nedojalo. Jak jsem tam seděla, byla jsem ráda, že alespoň necítím vůči němu žádnou zášť nebo nenávist. Už to bylo vítězství.“
Článek pokračuje na další straně
Nezdravá atmosféra v rodině Světlanu Nálepkovou poznamenala na celý život. „Otec hraje hlavní roli iv tom, že se mi nedaří udržet žádný vztah. Nikdy jsem nezažila normální fungování rodiny. Nikdy jsem neviděla, jak se má chovat pravý muž. Vždy jsem si myslela, že lásku si musím zasloužit. Moji partneři toho dost zneužívali. Dělali mi různé věci neslučitelné s morálkou a samozřejmě hlavně mi byli nevěrní. Podceňovali mě, poslouchala jsem, že jsem ‚socka‘ a trčí mi sláma z bot. Mysleli si, že jsem na nich závislá a neopustím je. Nejednou tomu tak také bylo. Všechno jsem omlouvala, protože jsem asi prahla po lásce. Nevěděla jsem, jak s tím pracovat.“
Konečně se našla
Dnes se Světlana Nálepková cítí prý ze všech stránek v pohodě, ale, jak dodává, „byl to náročný proces“ . Trpěla nízkým sebevědomím. „Zoufalá jsem stála před otázkou, zda skočit z mostu nebo s sebou něco udělám. Naštěstí jsem zvolila druhou možnost,“ říká. Začala navštěvovat regresní terapie, díky kterým dokázala zpracovat věci a události, kterými prošla. „Asi po půlroce přišla nabídka od brněnského hnutí Brontosaurus vycestovat do Himálaje. V teritoriu Ladak se zabývají vzděláváním dětí a prý, jestli bych je nemohla učit dramatické umění. Souhlasila jsem a vzala s sebou i neteř.“
Žádný komfort herečka nečekala, ale podmínky, které tam našla, ji šokovaly. „Bylo to příšerné. Nemohla jsem tam ani dýchat. Dvacetkrát denně mi tekla z nosu krev, měla jsem zánět dutin, bolesti hlavy a přitom jsem musela učit děti. Bez vody, toalety, se spacákem na zemi. Všude štěnice a blechy. Nikdo vám nepomůže. Není tam telefon ani satelit. Buď to zvládnete, nebo ne. Už jsem se viděla, jak mě roznášejí supi. Naštěstí se mi podařilo dostat domů, kde mě hned hospitalizovali s otokem mozku.“
O Indii nechtěla slyšet ani slovo, ale za čtyři měsíce se tam vrátila. „Uvědomila jsem si, že moje mysl se díky učiteli buddhismu a meditace, se kterým jsem se tam seznámila, uvolnila a posunula. Musela jsem se vrátit, abych si ještě zodpověděla nějaké otázky. Absolvovala jsem kurz buddhismu a seminář meditace. Sama ve stanu jsem strávila pět dní v tichu, přičemž osm hodin denně jsem jen meditovala. Uvědomila jsem si, že je zbytečné zabývat se zbytečnými spory a trápit se věcmi, které nejdou změnit.“
