Pár zdravotních sester nastoupí do letadla, aby odletěli na dovolenou a zachránili život cestujícímu, který onemocněl.

Život si občas vyhrazuje opravdu nepopsatelné zvraty poznamenané „dotekem osudu“. To se jistě stalo muži, který během letu v letadle dostal infarkt.

Náhodou byly na palubě letadla také Emily a Daniel. Jsou to dvě profesionální sestry, a když pochopily, v jakém stavu se muž nachází, neváhaly mu pomoci.

Sestry přistoupily k nešťastnému cestujícímu a okamžitě zahájily kardiorespirační zotavovací manévry. Naštěstí byli oba ve své práci velmi zruční a asi za 15 minut se jim podařilo získat svého „pacienta“ zpět.

Nějakou dobu nepracuji, tak mám konečně volno. S manželem můžeme být oba doma. Máme dvě děti, které se zprávou hned potěšily s tím, že tak můžu trávit více času s vnoučaty.

Dcery mi v pátek přivezly dvě vnoučata, o víkendu byli u nás. Máme je moc rádi a rádi se o ně postaráme, když je potřeba. Můj syn mě několikrát týdně žádá, abych vyzvedl děti ve škole a zůstal s nimi, dokud nepřijdou domů. 

Roman má vlastní organizaci na ochranu zvířat, i když je teprve ve školním věku!

Roman McCoon, který žije v Texasu, získal ocenění „Dítě roku“ za rok 2018. Chlapec, kterému je pouhých 7 let, je obětavý zvířecí záchranář a jeho cílem je najít rodiny pro co nejvíce toulavých psů. Dosud zachránil něco přes 1300 psů a přivedl je k milujícím majitelům.

„Psi, které potkávám, potřebují pomoc víc než cokoli jiného.“ řekl chlapec CNN.

V 70. a 80. letech byl život docela jiný, do školy jsme chodili sami. Naši rodiče pracovali, nebyla tam žádná chůva, žádný mobil. 

Ty děti, kterým bylo řečeno, že jejich prarodiče žijí, měly štěstí, protože na ně čekali prarodiče domů ze školy.

Klíč nám visel na krku, nebáli jsme se jít sami po ulici. Ohřívali jsme oběd, snědli jsme oběd, pak jsme dělali domácí úkoly a učili jsme se. Museli jsme se naučit samostatnosti, neměli jsme jinou možnost. Do školy jsme chodili v uniformách, všichni byli stejně oblečení, nelakovali jsme si nehty ani jsme málo nalíčili.

Na podzim jsme skákali v louži, v zimě jsme hráli sněhové koule, klouzali a dobře se smáli. Student, který bydlel dále od školy, cestoval tramvají nebo na kole. Byly to dobré a šťastné časy, pozorovali jsme se a starali se o sebe. Nikdy nás nenapadlo, že bychom mohli být uneseni nebo napadeni. Neměli jsme se čeho bát.

Pokračování na další straně

Když jsem byl dítě v 70. a 80. letech, život byl docela jiný. Nebyla tam žádná moderní technika, byla tu černobílá televize a některé rodiny měly pevné telefony.

Na dětství mám hezké vzpomínky, někdy chci být alespoň na jeden den zase dítětem. V té době pracovali i rodiče, pokud měli možnost, tak v opačných směnách, pokud ne, tak jsme byli nuceni trávit odpoledne sami, bez dozoru rodičů. Byli jsme samostatní, chodili jsme ráno do školy, odpoledne jsme se něco učili a pak jsme si hráli až do večera.

Když bylo špatné počasí a nemohli jsme hrát venku, sešli jsme se tři nebo čtyři, abychom hráli deskové hry. Když jsme se nudili, vyndali jsme ubrousky nebo sbírku známek a vyměnili je.

S přibývajícími léty se mění svět, lidé i naše životy, a proto platí rčení, že v životě je jen jedna věc stálá, změna.

Když jsem byl dítě, byly ještě pořádné zimy, nemohli jsme se dočkat zimní pauzy, byli jsme skoro celý den venku. Byl rok, kdy ta pravá zima přišla už v listopadu, měli jsme z toho velkou radost. Vstávali jsme nejpozději v 7 hodin ráno, chystali se do školy, samozřejmě jsme tenkrát ještě chodili pěšky, ti studenti, co bydleli daleko od školy, jezdili tramvají nebo autobusem.