Mezigenerační napětí se tak rodí nenápadně. Děti se učí hodnotit okolí, ale méně chápou, jak fungují vztahy. Rodiče zase zápasí se stresem, únavou a často i pocitem, že musí být dokonalí. A mezi tím vším se vytrácí to nejzákladnější — obyčejná, upřímná komunikace.
Když dospělost začne bolet
Skutečný zlom přichází v okamžiku, kdy mladý člověk narazí na vlastní limity. Nejde o velká dramata. Stačí jedna nezvládnutá zkouška, ztracená brigáda, rozchod nebo jakékoliv první velké „poprvé“, které bolí. Najednou není komu zavolat, kdo rozhodne za nás, kdo věci vyřeší.
„Zralost nevzniká v okamžiku, kdy všechno zvládneme perfektně. Roste v chvílích, kdy si přiznáme chybu, porozumíme jí a necháme se jí něco naučit,“ vysvětluje Bauer Harazinová. Jenže to je přesně ta oblast, kde má dnešní generace těžkou startovní pozici.
Ve světě, který chybu trestá rychleji než lež, kde se dává přednost perfektní prezentaci před skutečným prožitkem, se mladí nenaučí, že selhání není konec. Rodiče i učitelé často raději „zachraňovali“, než aby trpělivě doprovázeli. Nechtěně tak brali mladým příležitost zjistit, že i pád může posílit. Tam, kde je všechno příliš bezpečné, se člověk nenaučí znovu vstát.Držet, nebo pustit? Role rodičů v době, kdy dítě už není dítě
Rozpoznat správný moment, kdy začít ustupovat a přestat držet ochrannou ruku, je pro rodiče jedním z nejtěžších úkolů. Je tenká hranice mezi podporou a kontrolou. Láska se může proměnit v přehnanou péči, obavy v tlak a pomoc v bariéru, která brání růstu.
„Rodiče často cítí vinu, když dítěti dovolí chybovat,“ říká mediátorka. „Místo podpory pak přichází snaha vše uhladit, vše ohlídat. A důsledek? Mladý člověk začne pochybovat o vlastních schopnostech.“
Podpora neznamená řídit život druhému. Podpora znamená nabídnout bezpečné prostředí, kde může mladý člověk riskovat, zkoušet a také selhat, aniž by byl odsouzen. Právě tím se učí rozlišovat hranice — své i ostatních — a budovat zdravou sebejistotu.
Jenže dnešní dospívající stojí pod tlakem mnohem silnějším, než jaký zažívaly generace před nimi. Ekonomická nejistota, sociální situace, tlak sociálních sítí, rychlé tempo života. O to důležitější je, aby měli prostor učit se samostatnosti prakticky, nikoli jen teoreticky.
Mezi osmnácti a pětadvaceti: období, které bolí a osaměle se táhne
Vědecké studie potvrzují, že období mezi 18 a 25 lety patří k nejrizikovějším, co se týče pocitu osamělosti. Mladí lidé se ocitají na pomezí dvou světů — nejsou už dětmi, ale často ještě ani ne plně integrovanými dospělými. Přechod do pracovního života trvá déle, bydlení je dražší, vztahy křehčí.
Souhrn více než dvou stovek studií provedených mezi lety 2016 až 2021 ukazuje, že izolace mladých dospělých není žádný mýtus. Chybějící sociální vazby ovlivňují duševní i fyzické zdraví. Mladí lidé často zůstávají „v meziprostoru“, kde se očekává samostatnost, ale chybí jistota a pevné body, o které by se mohli opřít.
