Dal mi ochutnat a já se divil, co to je za malé kuličky,“ vzpomíná Jan s úsměvem. Jiný obraz, který se mu vryl do paměti, už tak veselý není – tatínek ležící v nemocnici, napojený na kapačky. „Pamatuju si, jak jsme kolem něj chodili a já se ho na něco ptal. Když jsem si k němu sedl, řekl jen ‘au’. Dodnes nevím, na co jsem se ho tehdy ptal,“ popisuje tiše.
Na samotný okamžik otcova odchodu si prý už nevzpomíná. „Vím jen, že se něco dělo. Až později mi začalo docházet, že táta prostě není. Dítě se s tou realitou musí nějak naučit žít,“ svěřil se v rozhovoru pro pořad Face to Face. Tehdy se prý často ptal kamarádů, jaké to je mít tátu, protože sám si to už moc nepamatoval.
