Bakterie, které za běžných okolností žijí v našem těle v rovnováze a nijak nám neškodí, se začnou chovat jinak. „Organismus jako by přestal bojovat sám za sebe,“ vysvětluje Prymula. „V momentě, kdy tělo ztrácí schopnost bránit své základní funkce, tyto bakterie se uvolní a začnou rozkládat organismus zevnitř.“
Jinými slovy – když už tělo není schopné dál udržet život, přepne se do určitého útlumového režimu. Systémy, které nás po celý život chránily, se postupně vypínají a tělo se začíná rozpadat. Tento proces je zčásti biologicky naprogramovaný, zčásti řízený tím, že životní energie jednoduše dochází. „Jakmile přestane fungovat vnitřní rovnováha, bakterie, které doposud měly své místo a byly pod kontrolou, se z něj doslova vymknou. V tu chvíli se samy stávají tím, co způsobí definitivní zánik těla,“ dodává odborník.
Zajímavé ale podle Prymuly je, že konec života není jen fyzický proces. Tělo a mysl jsou v této chvíli silně propojené. Mnoho lidí totiž prý „tuší“, že se jejich čas naplnil. „Setkal jsem se s tím i ve vlastní rodině,“ říká profesor. „Člověk jako by to vycítil – ví, že jeho konec je blízko. Někdy se chce rozloučit, pozve k sobě rodinu nebo blízké přátele. Nedá se to úplně vysvětlit vědecky, ale to vnitřní vědomí blížícího se konce je u mnoha lidí zřejmé.“
Tyto chvíle bývají pro okolí často těžké, ale zároveň v sobě mohou nést zvláštní klid. Prymula mluví i o tom, že v úplně poslední hodině života tělo spouští proces, který má usnadnit samotné umírání. Vyplavují se látky podobné endorfinům, tedy hormonům štěstí. „Tělo se vlastně samo postará o to, abychom netrpěli. Přichází pocit uvolnění, klidu a smíření,“ vysvětluje. Tento mechanismus podle něj slouží jako přirozená ochrana – aby odchod nebyl plný bolesti, ale spíše tichého přijetí.
