„Finále toho vyhoření přišlo právě tady, na jevišti ve Švandově divadle,“ vzpomínal v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. „Herectví jsem začal dělat hodně brzy a stejně brzy jsem na to doplatil. Měl jsem kolem sebe kolegy, kteří mi dávali najevo podporu, ale zároveň mi i řekli, že už je to moc.“
Čapka popsal, jak se jeho vztah k herectví postupně proměňoval. To, co kdysi miloval nade vše, mu najednou připadalo nesmyslné. Přestal cítit smysl v práci, která mu dříve přinášela naplnění. Na jevišti se necítil dobře, někdy dokonce odcházel během představení. Nejdramatičtěji to prožil při hře Misantrop, kdy uprostřed dialogu jednoduše odešel pryč a zůstal sedět ve foyer, civě do zdi. „Nakonec mě nějak přesvědčili, abych to dohrál, ale hned druhý den jsem šel za ředitelem a věděl jsem, že už dál pokračovat nemůžu,“ říká.
Bylo mu tehdy čtyřicet let a ze dne na den se rozhodl úplně otočit svůj život. „Dal jsem výpověď ve všech divadlech, kde jsem působil. Vím, že jsem tím mnoha lidem zkomplikoval život, ale už jsem prostě nemohl. Otočil jsem se na kamaráda a poprosil ho, aby mi sehnal lopatu. On mi tenkrát nabídl, že mě naučí pracovat se stroji – s bagrem, nakladačem, kamionem… A opravdu, do roka jsem stavěl zahrady a byl jsem nejšťastnější bagrista na světě,“ popisuje herec s úsměvem.
K herectví se paradoxně vrátil až během pandemie covidu, kdy se okolnosti změnily a on znovu stál na scéně. Přesto už to nikdy nebral jako jedinou cestu. Naopak, začal objevovat nové způsoby, jak se vyjádřit a jak nacházet radost. Velkým koníčkem se pro něj stala malba.
