Martina vzpomíná, že kdyby nevěděli o těhotenství a kdyby neměli možnost zapojit do péče mobilní hospic, zřejmě by cesta do Švýcarska byla nevyhnutelná. „Když se Honza přiklonil k asistované sebevraždě, nevěděli jsme, že otěhotním, ani to, že by nám v trápení mohl ulevit mobilní hospic. O miminku víme od prosince 2023, lidi z hospice k nám začali chodit v únoru letošního roku. Myslím si, že právě tyto dvě věci námi zatřásly…“ říká Martina a dodává, že ačkoli Honza o svém přehodnocení mluvil málo nahlas, jejich rozhodnutí zůstat bylo výsledkem postupného působení naděje i podpory.
Výsledek? Malá Eliška se narodila a rodina mohla oslavit její první narozeniny spolu — s mámou i s tátou. To, že se podařilo najít způsob, jak být společně doma a sdílet tyto první důležité okamžiky, má pro ně obrovský význam. Mobilní hospice jim poskytl odbornou péči i praktickou pomoc, která snížila tíhu každodenního boje a umožnila rodině více času věnovat se sobě navzájem a malému dítěti.
Příběh Honzy a Martiny není jednoduchý ani černobílý — jde o složité lidské dilema na pomezí utrpení, lásky, zodpovědnosti a naděje. Pro Honzu byla cesta za asistovanou sebevraždou nástrojem, jak udržet kontrolu nad svým osudem v situaci, která mu připadala neúnosná. Přitom ale události, které si neplánovali, a podpora dostupná přímo v jejich domově, změnily směr jejich rozhodnutí. Pro mnoho lidí, kteří čelí těžkým nemocem, takové příběhy ukazují, jak moc může záležet na načasování, dostupné péči a nečekaných zvratech v osobním životě.
Organizace Domestici nyní o rodině informovala veřejnost — příběh se tak stal připomínkou toho, jakou hodnotu může mít paliativní péče, která pacientům a jejich blízkým umožní trávit poslední etapy života podle svých představ, doma a obklopeni rodinou. A pro Honzu s Martinou znamenal příchod dcery a podpora hospice alespoň částečné naplnění času, který jim ještě zbývá — společné okamžiky, které pro ně mají teď nejvyšší cenu.
