A pak je tu to ticho. Ticho, které přichází po každé hádce a po každém vzlyku. Ticho, které křičí hlasitěji než všechna slova. Ticho, které mi říká, že jsem selhala jako matka a jako člověk.
Možná jsem měla být moudřejší a myslet na budoucnost. Měla jsem si uvědomit, že život je křehký a nepředvídatelný. Měla jsem se připravit na to, že jednoho dne odejdu a nechám je tu samotné.
Ale co se stalo, stalo se. Teď už jen doufám, že najdou sílu a odvahu postavit se čelem k realitě. Že se poučí z mých chyb a budou žít své životy moudřeji a zodpovědněji.
A já? Já se tiše vytratím do tmy, s těžkým srdcem a slzami v očích. S pocitem viny a lítosti, že jsem jim možná dala málo. Nejvíce mě však zasáhla jejich slova, když se na sebe podívali a s tichým, ale pevným odhodláním řekli, že mě nechají pohřbít na státní útraty.
