Po pádu komunismu se český sport, stejně jako celá společnost, ocitl v období velkých změn. Hlinka se rychle zapojil do dění a v lednu 1990 se vrátil k trénování svého domovského Litvínova.
Litvínov, město na severu Čech, se stal Hlinkovým domovem nejen profesně, ale i osobně. Zimní stadion v Litvínově dnes nese jeho jméno, což symbolizuje jeho hluboký vliv na tamní hokej. Hlinka zde působil jako trenér, manažer a dokonce i podnikatel – jeho firma Hlivan obchodovala s hokejovou výstrojí.
Výzvy v nové éře
Po roce 1991 převzal Hlinka československou reprezentaci v době, kdy se hokej potýkal s mnoha problémy. Po pádu komunismu odešlo do zahraničí velké množství hráčů, kteří hledali lepší finanční podmínky. Kluby se musely přizpůsobit novým podmínkám profesionalismu, což často vedlo k organizačním zmatkům. Hlinka se však dokázal přizpůsobit a postupně začal budovat nový tým.
Jeho první kroky u reprezentace nebyly snadné. Na Canada Cupu 1991 skončil československý tým poslední a Hlinka se musel vypořádat s konflikty, například s hráči, kteří svévolně podepsali smlouvy v NHL. Přesto se mu podařilo překonat počáteční neúspěchy a v roce 1992 dovedl tým k bronzu na olympijských hrách v Albertville.
Trenér pro 90. léta
Hlinka nebyl typickým hokejovým stratégem, ale jeho schopnost přizpůsobit se změnám a jeho přirozená autorita z něj udělaly ideálního trenéra pro 90. léta. Věděl, jak pracovat s hráči, a dokázal si získat jejich důvěru. Byl známý tím, že dával přednost osobním vztahům před statistikami – pokud se mu hráč osvědčil, věřil mu i v těžkých chvílích.
Tento přístup se ukázal jako klíčový při olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Hlinka sestavil tým, který kombinoval hráče z NHL i z Evropy, a přestože někteří odborníci jeho výběr kritizovali, on svým hráčům věřil. Výsledkem bylo historické zlato, které se zapsalo do dějin českého sportu.
Charisma a vztah k médiím
Hlinka měl přirozené charisma, které mu pomáhalo nejen v kabině, ale i při jednání s médii. Rozhovory poskytoval střídmě a často si dělal legraci z novinářů, kteří se ho ptali na stejné otázky. „Všichni se ptáte na to samé, a lidé si pak musí myslet, že jsem pitomec,“ říkával s úsměvem. Přesto si dokázal udržet respekt a jeho bonmoty se staly legendárními.
Jeho vztah k médiím byl svérázný, ale efektivní. V reprezentaci našel ideálního partnera ve Slavomíru Lenerovi, který se staral o komunikaci s novináři, zatímco Hlinka se soustředil na práci s týmem. Pro Hlinku byl hokej především o dění na ledě a v kabině – mediální show ho příliš nezajímala.
