Veksláctví podpořila i legislativa
Na začátku 80. let v tichosti podpořila veksláky i legislativa. Nejprve byla z poukázek odstraněna věta o zákazu jejich prodeje v Československu a také ustanovení, že prodej tuzexových poukázek není směnárenská činnost, ale prodej zboží za valuty. Vekslování se tak trestalo jen jako spekulace. Co do počtu veksláků v té době – můžeme vycházet jen z odhadů. Na konci 80. let se v policejních databázích, jež se týkaly Prahy a Středočeského kraje, nacházelo asi 800 osob, u kterých bezpečnostní složky evidovaly pokoutní prodej bonů či valut. „Veksláků však muselo být ve skutečnosti mnohem víc,“ upřesnil historik Adam Havlík. Socialistické Československo v té době veksláctví více či méně tolerovalo. Vypovídajícím obrázkem o tom, jak tehdy byznys s tuzexovými poukázkami probíhal, je z filmu Bony a klid z roku 1987.Tito obratní směnárníci, často oblečení v kožených bundách a adidaskách, byli paradoxně těmi, kdo udělali z Tuzexu obchod pro širší veřejnost. Malé obchody probíhaly přímo na ulici, ty větší na tajných, předem dohodnutých místech. Ve druhé polovině 80. let byla taxa na černém trhu 5 Kč za 1 bon, přičemž průměrná měsíční mzda v té době byla kolem dvou tisíc korun. Pokud jste chtěli mít pravé rifle z Tuzexu, tak vás vyšly klidně na 600 Kč.Jejich cena se totiž pohybovala od 80 do 120 bonů.V průběhu let se Tuzex rozrostl a nabízel široký sortiment luxusního zboží, od elektroniky přes oblečení až po automobily, které nebyly pro většinu lidí dostupné. Možnost nakupovat v Tuzexu byla považována za známku luxusu a výjimečnosti. V osmdesátých letech Tuzex zaznamenal svůj největší rozmach, kdy se na zboží stály dlouhé fronty a roční obrat dosáhl 250 milionů dolarů.V roce 1988, jako reakce na rostoucí popularitu Tuzexu, vydala Živnostenská banka dispoziční karty k tuzexovým účtům, které umožňovaly bezhotovostní platby v prodejnách a výběr odběrních poukázek. Tento krok ještě více zpřístupnil Tuzex široké veřejnosti a zjednodušil nákupy.
