Jak jste tedy na tom?
Není každý den posvícení, ještě jsem se s léčbou úplně nesžila. Poslední týdny jsem pofňukávala, cítila jsem se blbě, ale pak jsem si řekla, že už to stačilo. Naštvala jsem se a dupla si, že ač to je pro mě sebevíc náročný, nenechám to té nemoci jen tak projít. Že je na čase jí dát pořádnou facku. Obula jsem se do toho, jak jsem jen mohla. Vedle klasické léčby zkouším i různé alternativy, které by můj stav mohly minimálně stabilizovat.
Hodně mi pomáhá CBN (legální konopí), nejsem žádný hulič, ale vidím, že to účinkuje. Pomáhá mi spát, spánek je pro mě všelék. Maminka mého přítele mi zase dodala kozí mlezivo, koza je prý živočich, který nemůže dostat rakovinu. Hodně je v tom aktivní táta, shání mi různé čínské přírodní medikamenty.
Musela jste upravit životosprávu?
Po chemoterapii musím hodně odpočívat, ale výborně mi pomáhají prášky na nevolnost, které dostávám. Co se týče jídla, poslouchám svoje tělo. Na co mám chuť, to si dám. Považuju za požehnání, že můžu o své nemoci hodně sdílet a někomu to snad pomůže.
Co vám teď říkají doktoři?
Nějaké prognózy jsem si vyslechla, ale není to nic, co bych teď chtěla sdílet se světem. Věřím, že všechno dopadne dobře a není důvod se plašit. Chodím teď k doktorce, která se specializuje na paliativní péči. Všichni se vždycky vyděsí, když se o tom zmíním, ale je to člověk, který umí odpovědět na všechny otázky kolem léčby, které mám. Napiš i otázky na které Anna Slováčková odpovídala. V rozhovoru nechybí ani Slováčková přístup k sdílení svého příběhu s veřejností. Rozhodla se o své nemoci mluvit otevřeně, aby nemusela předstírat, že je vše v pořádku. Její upřímnost a odvaha inspirovaly mnohé, kteří se s rakovinou potýkají, a Slováčková se stala symbolem naděje pro mnohé další.
