Místo aby se snažili zmírnit bolest pomocí nekonkrétních metafor, měli by s dětmi sdílet reálné vzpomínky a učit je, jak si prarodičů vážit i po jejich odchodu. Tento koncept, že prarodiče se stávají neviditelnými, je také krásnou připomínkou, že smrt není konec, ale transformace. V našem každodenním životě neseme kousek našich prarodičů, ať už v našich genech, zvykách, zájmech nebo v způsobu, jakým milujeme a pečujeme o ostatní. Ačkoliv se s nimi nemůžeme dělit o nové zážitky, můžeme je udržet naživu v našich srdcích a myslích. Můžeme je poctít tím, že budeme žít životy, které by je učinily hrdými, a že budeme předávat jejich příběhy a hodnoty budoucím generacím. Prarodiče se tedy nikdy skutečně nevzdalují; jejich duch zůstává s námi, vede nás a ochraňuje, i když jsou jejich fyzické podoby dávno pryč. Stávají se neviditelnými strážci našich životů, navždy součástí toho, kým jsme a kým se staneme.
