On si sedne do křesla a ony mu zpívají tuhle píseň. Je to velmi krásná scéna. Pevně doufám, že to ještě mnohokrát uvidím.“ Očekávalo se, že tato slova vyvolají v sále vlnu uznání a potlesku, ale stalo se něco nečekaného. Po Ebenových slovech nastalo ticho, které působilo skoro jako plivanec do tváře momentu, jenž měl být plný emocí a solidarity s Jiřím Bartoškou v jeho boji s nemocí. Tato situace ukazuje na citlivost a zranitelnost momentů, kdy se veřejně sdílí podpora a láska k těm, kteří čelí vážným životním výzvám. Marek Eben svými slovy chtěl vzdát hold odvaze a síle Jiřího Bartošky, který se nevzdává a bojuje s rakovinou již podruhé. Jeho slova měla být zdrojem inspirace a síly, nejen pro Bartošku, ale pro všechny přítomné v sále i diváky u televizních obrazovek. Přestože reakce publika nebyla tak bouřlivá, jak se možná čekalo, vzkaz Marka Ebena zůstává stejně silný a dojemný. Připomíná nám, že i v těch nejtěžších chvílích je důležité ukázat podporu a soucit těm, kteří to potřebují, a připomíná nám hodnotu lidského spojení a vzájemné podpory v dobách nejistoty a boje.
