Ten den přišel a začaly kontrakce. 14 hodin. Světlo z nemocničních lamp. Zdravotní sestry, které mluvily jazykem, který jsem neznala. Moje přítelkyně má bolesti. Nebyl tam jediný detail, kterého bych si nevšiml. A pak se narodila. Od té chvíle mě najednou naplnila radost, to je láska! Byl jsem otec!“
Chris bohužel ztratil ženu, se kterou měl sdílet zbytek svého života. Měsíc po porodu je oba přítelkyně opustila kvůli jeho nejlepšímu příteli. Chris zůstal s novorozencem v náručí jako svobodný otec.
Nikdo nevěřil, že by to mohl zvládnout, dokonce i Chrisovi rodiče se ho snažili přesvědčit, aby jim dovolil adoptovat svou dceru, jejich vnučku. Ale když mu dcera ležela na klíně a držela ho za prst, uvědomil si, že to nikdy nemůže udělat. „Nikdy tě neopustím,“ píše.
„Její pláč byl nesnesitelný. Moje mysl pracovala na plné obrátky. Ale mým jediným cílem bylo postarat se o dceru. Věřila mi! Byly chvíle, kdy jsem křičel, kdy jsem nevěděl, co dál… Zamkl jsem se v koupelně a brečel, dokud jsem neusnul. Aspergers a já potřebujeme více času pro sebe. Neměl jsem žádnou podporu. Neměl jsem žádnou bezpečnou zónu, do které bych mohl utéct.“
