Nemám žádné trauma ze smrti svého otce. Dva roky před ním zemřela na rakovinu i moje roční sestřička. Výhodou je, že děti k těmto věcem přistupují úplně jinak. Pracoval jsem s naivní fantazií o tom, kam by moje sestra a otec mohli zmizet. Vytvořil jsem pro ně krásný svět. Žil jsem v tom vědomí a nikdo mě z něj nevytrhával. Mluvili jsme o tom doma a časem jsem tuto kapitolu neuzavřel, ale smířil jsem se s tím. Fanoušci, kteří ztratí milovaného člověka a často pláčou, se mnou o tom chtějí mluvit. Cítím jejich bolest a myslím, že jsem docela schopný jim pomoci.
Jak?
Především je nutné detraumatizovat téma smrti ve vašem životě. Nechci, aby to vypadalo hloupě, ale paradoxně smrt milovaného člověka může být pro nás obrovským darem. Samozřejmě, že zůstane obrovská bolest, ale zároveň si uvědomíme vlastní pomíjivost. Na světě není nic trvalého. Klišé „Nesmuť, táta by to určitě nechtěl“ je pravdivé. Je v pořádku být smutný, ale nemůžeme strávit zbytek života trápením se jen proto, že žijeme. Kromě toho, když se obáváme, že tu někdo už není, také ho trápíme. Nemůže odejít v pokoji, protože nás miluje a chce tu zůstat s námi.
Ne každý může být tak silný a žít jako dříve, když má v srdci ránu, o které ví, že se nikdy nezahojí.
Je oživující vyrovnat se se smrtí. Dejme jí prostor v našich životech. Cvičím svou mysl každé ráno jako součást meditace, když si uvědomím, že zítra tu možná nebudu. To, že člověk takto uvažuje, není nic nihilistického ani morbidního. Každý rozhovor, který potkáte s osobou, kterou potkáte, každý doušek čaje, který pijete, každý vzduch, který nasáváte, když jdete do lesa, může být poslední. V podstatě si všechno užívám a jsem šťastný člověk, že jsem naživu. Život je obrovský dar a požehnání a skutečnost, že můj otec a moje sestra odešli, zažehla mou vášeň pro život a já se za to neviním. Jen mě mrzí, že odešli tak brzy. Vím, že můj táta byl skvělý člověk. Během deseti let našeho společného života mi dal mnoho dobrých věcí. Ale pro mou mámu to byl masakr. Aby nás uživila, musela přijmout dvě zaměstnání. Moje máma je můj největší idol. Je to největší hrdinka a frajerka, jakou znám. Spider-Man i Batman se mohou skrývat.
Říkáte jí to taky?
Přirozeně. Máma je jednou z žen, které nosím na ramenou. Koneckonců, matky jsou bránou do života. Královny, které jsou pro nás požehnáním, protože právě skrze ně se sem dostáváme.
Takže už je mi jasné, proč jste zlatý slavík. Tak Karel Gott mluvil o ženách a fungovalo to.
Pozlacené obřadní brány jako zlatý slavík? Takto to však vnímáme všichni, jen někteří se bojí ukázat, že cítí. Nikdy nebylo příliš moderní, aby byl člověk citlivý a přiznal, když s ním něco pohne. Pokaždé, když vyjde nová pěkná „animace“, mám tradici vzít děti a půjčit si jiné a jít se na to podívat do kina. Teď, když jsou větší, automaticky sedí v jiné řadě než já. Když to udělali poprvé, ptám se dcery Josefíny, kam jdou. A ona: Tati, ty vždycky pláčeš a to je opravdu trapné. Opravdu hodně pláču se všemi těmi „animacemi„. Někdy už po deseti minutách. Když jsme byli ve Vaianu, což je film o tom, jak umírá matka příroda, cítil jsem, jak miliony lidí odcházejí z kina s pláčem. Je v pořádku vnímat lásku a instinkt pro přežití a život. Jen přemýšlím, kam zmizí všechny ty emoce a odhodlání po skončení filmu? Pokud se jich budeme držet, nebudeme posílat děti do války, aby násilím získaly něco, co jim nepatří. To není přirozené, protože špatní lidé se nerodí do světa. Snažím se také své děti učit, že když potkáme někoho, kdo nám není sympatický, nesmíme to opětovat. Osoba může mít jen špatné rodiče nebo zažít šikanu ve škole. Jeho chování je tím ovlivněno. Nedávno, když jsme se s dětmi bavili o válce, říkali, že pánové asi nemají dobré rodiče. Odpověděl jsem, že je to docela možné. Pokud domov není nejlepší, nemůže být dobře všude.
