Pokračování na další straně
V knize mluvíte také o svém vztahu s bývalým prezidentem Václavem Havlem a osudovými muži.
Nerada bych to zužovala na muže, byla jsem velmi silně ovlivněna svou ukrajinskou babičkou. Všechno překonala. Dožila se 104 let. V těžkých chvílích na ni vzpomínám. Dalo mi to pocit uzemnění a důvěry, že ať se stane cokoli, vím, kam jít a přežiji to. Samozřejmě, muži jsou pro každou ženu velmi významní. Velmi mě ovlivnil můj manžel Jan Vodňanský, který byl uznávaným básníkem, spisovatelem a filozofem. Jsem ráda, že se jeho básně budou učit moje vnoučata.
Zajímalo by mě, jak jste se ocitla v milostném trojúhelníku s Václavem Havlem.
Nerad o tom mluvím, je to příliš intimní. Co jsem mohla napsat, to jsem napsala. Byla to zvláštní doba. Celé to bylo mimořádné a vztahy v něm byly dodnes zcela nepochopitelné. Nelze to popsat tak, že byste chtěli slepým vysvětlit, co jsou to barvy. Toto období pro mě mělo transformační, inspirativní význam. Měli jsme filozofické debaty, které se dnes nevedou. Dnes chodím na přednášky marně, neexistuje sdílení společenství, které bylo ohroženo zvenčí, které nás tlačilo do výšin, hledalo smysl života.
Proč si myslíte, že to teď chybí?
Myslím, že je roztříštěná v nějaké otupělosti. Honíme se za penězi, pořád doháníme to, co tu nebylo, chceme být bohatí a úspěšní. Ale osobně věřím, že se to otočí.
Myslíte si, že to byl za socialismu nedostatek a hrozba, že lidé si byli blíže?
Ano. Blízkost je někdy důležitější než erotika. Bylo důležité někomu patřit a sdílet s ním život, mít harmonii. A to jsem měla s Václavem. Byla tam obrovská hloubka. Touha vždy objevovat něco nového. Byl to pro mě obrovský dar, který měl v životě své místo, skončil tak, jak skončil, a měl peripetie, které měl.
