Někdy opravdu nechápu, jak jsme přežili dětství. Možná nás doprovodili do školky a školy, ale autem nás nevezli. Když jsme trochu povyrostli, šli jsme sami, nepřišli pro nás.
Jedli jsme mastný chleba, ještě nebyl bezlepkový, ale zaplnil nám žaludky. Když jsme chtěli sladkosti, dostali jsme chleba, namočený ve vodě a pak v cukru, ale i s tím jsme byli spokojeni. Volná nebo sycená voda, nakláněli jsme se pod kohoutek a pili jsme ji tam, používali jsme i studny na ulici, ale čerstvá studená voda byla dobrá i u babičky. Pokud byla soda, už jsme byli šťastní. Možná přidat trochu sirupu a byl to skutečný zázrak!
Ochrana loktů na kolo, samozřejmě kolo patřilo i prarodičům, museli jsme jezdit vestoje, skoro se na něm nedalo sedět, ale i tak to bylo nádherné. Kdybychom upadli a poškrábali se, nikdo nám to neběžel dezinfikovat a možná dostaneme i „otce“ za to, že si strháme nejlepší oblečení. Celý den jsme si hráli venku, pokud jsme nechtěli po setmění dovnitř, nikdo nás neprosil. Babička občas vyšla ven a přitáhla si mě za ucho.
