Neměli jste problém přecházet z češtiny do češtiny a naopak?
Já ne, spíše v televizi se neuměli rozhodnout, jakou řeč mám používat. Když jsme jednou v Co týden dal měli jako hosty velké federalisty Josefa Luxa a Pavla Tigrida, intendant ode mě žádal, abych mluvila česky. Jenže tito dva před zapnutými kamerami protestovali, prý mám mluvit česky, jinak odejdou. Dokonce už vstali. Abych zachránila situaci, přešla jsem do češtiny. Po skončení vysílání mi intendant oznámil, že mě pokutuje, protože jsem neposlechla jeho příkaz.
Najednou jsem nepatřila nikomu. Připadala jsem si jako debil. Bylo to pro mě velmi stresující prostředí. Proto když jsem dostala nabídku z tehdy nového rádia Frekvence 1, ráda jsem odešla. Ale ani to nebylo bezproblémové. Najednou mě nechtěli z televize pustit. Řekli mi, že si mám uvědomit, že když jednou odejdu, už se tam nikdy nevrátím.
Ukázalo se, že to bylo vaše nejlepší rozhodnutí, protože v rádiu jste se seznámili s Miloslavem Šimkem. Mám pravdu?
Šimek mi poprvé telefonoval ještě do České televize. Koupil si na Šumavě restauraci, kde dělal zábavné programy a mě si pozval jako hosta. Velmi jsme si sedli. Bylo to ohromné. Lidé nás nechtěli pustit domů. Tehdy mi navrhl, že bychom mohli vymyslet společný program. A jednoho dne, když jsem už byla v rádiu, najednou se rozletěly dveře a v nich Šimek. Prý budeme spolu vysílat. Majitel rádia mu nabídl program s politickou satirou a on si dal podmínku, že jedině se mnou. Opět jsme měli obrovský úspěch. Dokonce jsme vydali kazetu, ze které se prodalo za týden asi dvacet tisíc kusů.
Velká sláva vás brzy katapultovala zpět do veřejnoprávní televize.
Až tak jednoduché to nebylo. Jednou nás potkali dva dramaturgové z televize a ptali se ho na pořad S politiky netančím, který jim nabízel dva roky předtím. I v tomto případě souhlasil s tím, že do toho půjde jedině se mnou. Pro ně to byla strašná situace, protože bych se jim do televize vrátila po pololetí. Bylo to pro ně velké dilema. Program chtěli, ale beze mě. Nabízeli mu Bohdalovou, Pawlovskou, ale on trval na mně. Asi na tom byly nakonec velmi špatně, protože mě schválili. Takto vznikl velmi slavný program. To je tak vždy u každé dvojice, která se najde sama.
Váš vztah po čase přerostl v lásku. Veřejně jste ji přiznali teprve nedávno. Jak se vám ji dařilo tak dlouho tajit?
To bylo… Nechtěli jsme to zveřejnit. Nikdo si ničeho nevšiml, protože v programech jsme si vykali. Navíc jsem mu nechtěla rušit rodinu. Vždyť měl tři děti a ty ho potřebovaly. A já jsem také měla svou rodinu. Divím se, že to teď někoho zajímá, vždyť je už dvacet let po jeho smrti.
On už bude legenda navždy.
A přitom ho kritici celou dobu kritizovali. Prý jeho programy nemají uměleckou úroveň a jsou hloupé. Když zemřel, ti, co o něm psali nejhůře, najednou otočili, prý jak byl úžasný. Když jsme spolu začali dělat, řekl mi, že kritici nás budou nenávidět a lidé milovat. Přesně to se stalo. Po odvysílání prvního dílu S politiky netančím nás někdo zkritizoval a v České televizi nás zakázali. V tom okamžiku o nás projevil zájem ředitel televize Nova Vladimír Železný. Když se to dozvěděli v České televizi, volali, že ruší zákaz a dávají nám nové smlouvy. Sledovanost našeho programu převálcovala všechno. Měli jsme také cenzuru, ale vše, co nám dramaturgie zakázala, jsme pak ještě vylepšili. Komerční Nove jsme dlouho odolávali a nakonec jsme k ní přece jen přešli.
V rámci silvestrovského programu jste vytvořili nezapomenutelnou scénku s Karlem Gottem, ve které ho školíte za europoslance. Jak dlouho jste ji připravovali?
Karel musel mít všechno pod absolutní kontrolou. Váhal nad každou větou. Pořád říkal – tohle nemůžu, tohle by Ivanka neprokousla. Takže jsme byli u něj na Bertramce asi osmkrát a všechno měnili. Nakonec, když došlo k natáčení, držel se původního scénáře a nějaké věci si tam ještě přidal. Po cestě domů se v taxíku chytal za hlavu, co na to řekne Ivanka. Byl to neuvěřitelný profík. Nejenže se perfektně naučil texty a bez problémů improvizoval, všechno uměl i dokonale zahrát. V té době měl už kyčelní kloub v háji a někdy vysloveně skučel bolestí. V momentě, kdy přišel na jeviště a lidé ho vítali, ožil. Podepisoval se jim i hodinu v dešti.
Když Miloslav Šimek v roce 2004 zemřel, neměl jste pocit, že je to zároveň i konec vaší kariéry?
Zčásti ano, ale odcházel dva roky. Chvíli to vypadalo, že svou rakovinu překoná, protože dostal autotransplantaci kostní dřeně, která se ujala. Najednou ho ze dne na den chytil příšerný průjem. Bylo před Vánocemi, měli jsme jít na představení. Chtěla jsem ho zrušit, ale on byl proti. Udělali jsme ho, ale bylo to strašné. Potom jsem odletěla do Ameriky za synem, kam mi pak volal, že se mu to svrhlo na tu nejhorší leukémii. Zhoršovalo se to z hodiny na hodinu. Vím, že lékaři se snažili, byli napojeni na celý svět, ale už to nemělo význam.
Vám se na rozdíl od Šimka rakovinu podařilo překonat. Změnilo vás to nějak?
Od té doby si nedělám z ničeho nic. Nemám trému a těším se, že můžu jít na jeviště a popovídat si s lidmi. Oni vycítí, jestli tam jste z donucení, kvůli penězům nebo opravdu ráda.
„Karel Gott váhal nad každou větou. Pořád říkal – tohle nemůžu, tohle by Ivanka neprokousla.“