Dcera Jula Satinského odhaluje intimní vzpomínky na otce i sbližování s nevlastní sestrou, kterou tajil.
Dříve než Julius Satinský (†61) před dvaceti lety zemřel, pozornost rodiny zaměřoval na svou pracovnu a obrovskou knihovnu. „Zde leží bohatství, které vás zajistí po mé smrti,“ přízvukoval i dceři Lucii. A měl pravdu. Jeho deníky, korespondence či scénáře se staly předlohou na několik knih, které vyšly po skonu legendy. „Ještě je tam toho dost. Doufám, že budu dlouho žít a stihnu to zpracovat,“ zamýšlí se dnes Lucia Molnár Satinská (36), introvertka, ze které se stala uznávaná jazykovědkyně.
S odstupem mnoha let prozrazuje, jak moc po ztrátě otce citově strádala. Když si zroněná prohlížela pozůstalost, našla deníky z roku 1985. Zjistila, že otec se se smrtí první manželky Olgy Lajdové, která se utopila v Americe, vyrovnával po svém. Psal jí dopisy. Aby Lucie snáze zvládla svůj smutek, rozhodla se udělat to samé.
„První dopis jsem Juliovi napsala přibližně měsíc po jeho smrti a trvalo to něco přes rok,“ rekapituluje, přičemž otci mluví křestním jménem. V zápiscích, které si Lucie zaznamenávala perem do sešitu, lze nalézt zmínky o mladším bratrovi Janovi či mámě, psychiatričce Víře Satinské. Neopomenula ani nevlastní sestru Julii, o které se dozvěděla až po otcově skonu. Nedávno, u příležitosti dvacátého výročí Julovy smrti, dopisy Lucie zveřejnila pod názvem Milý tato i v knižní podobě.
Aby se nezapomnělo
Július Satinský důkladně mapoval všechny důležité rodinné události a tuto tradici po něm do velké míry probrala dcera Lucie. „Našla jsem nahrávky, které vznikly, když mi bylo dva roky,“ vzpomíná nejstarší rodinný klenot. „Když si čtete knihu Chlapci z Dunajské ulice nebo některé jiné jeho texty, podvědomě se usmíváte. Kromě toho popisuje i bombardování Bratislavy a jiné krušné chvíle. Například osud mého dědečka, který měl v centru hlavního města, na místě, kde je Manderlák, kavárna a cukrárna. Když mu ji znárodnili, spáchal sebevraždu. Zajímavé také je, že otcův mateřský jazyk byla maďarština a on se stal maturitní otázkou pro češtinu,“ dává Satinského dcera do pozornosti zvláštní paradox.
Článek pokračuje na další straně
Napodobit Juliůvv lehký, žoviální styl je asi nemožné. Kniha, kterou Lucie sestavila ze svých dopisů, je emotivní výpovědí teenagerky. Papíru se svěřuje s nejhlubšími intimnostmi. „V těch dopisech jsou zachyceny i stopy minulého světa. Časy, kdy nebyl internet, počítače ani pandemie a nebylo normální, že si odletím na studijní pobyt nebo dovolenou,“ říká.
Potřebovala si promluvit
Když Luciin otec zemřel, byla pouze šestnáctiletou gymnazistkou, která studovala čtyři cizí jazyky. „Byla jsem bifloška, která byla šťastná, že se po škole může jít učit domů. Ve volném čase jsem chodila do muzeí nebo na výstavy. Velmi jsem toužila se vzdělávat a být chytrá,“ říká. Najednou se však ocitla v novém, nepoznaném světě, sžíral ji obrovský žal ze ztráty milovaného otce a nikdo v jejím okolí jí nerozuměl.