Má všechno
Barbora Munzarová je dnes herečkou na volné noze, její máma Jana Hlaváčová na svou skvostnou kariéru už jen vzpomíná. V ústraní rodinné vily žije od roku 2011. „Bylo to velmi pěkné, ale už toho bylo dost. Už chci jen v klidu dožít,“ vyjádřila se před časem pro česká média s tím, že většinu času tráví na lůžku. „Na toaletu nebo k doktorovi se pomocí chůdky ještě došmatlám, ale komunikovat se mi už moc nechce. Napovídala jsem se toho už dost,“ řekla dál. Podle slov Barbory máma velmi ráda luští křížovky a sleduje při tom televizi. Nevyhýbá se ani inscenacím či filmům, ve kterých účinkovala.„V závěrečné scéně historického dramatu Kníže Václav, kde hrála Ludmilu, jejím mečem probodli syna Václava – Lukáše Vaculíka. Padla k němu na kolena, na obrazovce se ukázaly její hluboké zaslzené oči plné emocí a do toho svým altovým hlasem zavzlykala: Synu, dítě nešťastné! Máma při tom v posteli luštila křížovku, a když to viděla, sucho zahlásila: Ježíš! Já jsem byla dramatická umělkyně. Kdo se na to má dívat? Přepni to,“ popsala nám situaci Barbora, aby upozornila, že svou někdejší kariéru slavná herečka zvlášť neprožívá.„Když s ní nemůžu být já, vždy jsou u ní pečovatelky. Svůj diář měla vždy více než přeplněný, takže teď už chce mít svůj klid. Občas je v kontaktu s některými kolegy, mnozí z nich byli jejími studenty, ale komunikuje s nimi téměř výhradně telefonicky. Je o ni dobře postaráno. Jídlo dostává přímo do pokoje a myslím si, že má všechno, co potřebuje. Je pro mě poctou postarat se o ni tak, jak si zaslouží,“ vyznává se Barbora.
Smrti se nebojí
V nejhorších posledních chvílích byla oporou i otci Luďku Munzarovi. „Nebylo to lehké období. Boříte se s něčím, co nejde zvrátit. S přechodem na druhou stranu. Otec, který byl také automobilový závodník a sportovní pilot, na to měl pěkné přirovnání. Říkal, že je to, jako když se autu vybije baterka, zanese karburátor, ani svíčky už nejdou tak jako kdysi, ale hlava stále funguje. Vždy se jedná o sílu ducha a chuť žít. Dlouho ho v kondici drželo to, že chtěl dokončit a pokřtít audioknihu s názvem Když jsem to slíbil. Nakonec se mu to v divadle Viola s velkým úspěchem i podařilo,“ vzpomíná Barbora.
Článek pokračuje na další straně
Bez okolků přiznává, že legendárnímu umělci dopřála pro mnohé kontroverzní paliativní léčbu. „Když se vrátíme o několik desetiletí zpět, smrt se vnímala jako přirozená součást života. V kuchyni se rodily děti, babička tam umírala a do toho ještě pobíhaly slepice,“ popisuje s tím, že otce nechtěla vystavit nedůstojným zásahům lékařů v neosobním nemocničním prostředí.„Záchranka, zářivky na stropě či hadičky v těle, to je velmi násilné odtržení od lásky blízkých. Přestože je obtížné a bolestné zažívat smrt v přímém přenosu se vším, co k tomu patří, my jsme ho chtěli mít doma. Otec si to tak přál. I tento proces může být důstojný, když je obalen do obrovské lásky. Všichni jsme nyní v západním světě odtrženi mimo reality a nechceme smrt vidět. Ale opravdu se není čeho bát, vždyť tam všichni směřujeme,“ vysvětluje.
Překvapený koroner
Poslední týden života Luďka Munzara prožívali s mámou velmi emotivně. „Naším domem procházely neuvěřitelné energie. Celý přechod, kdy se duše loučí a tělíčko přestává pít a jíst, trval asi pět či šest dní. Aby neměl žádné bolesti, nasadily mu různé medikamenty. A pak si zřejmě řekl, že už na tomto světě udělal dost. Takže, aniž by u něj došlo k výraznému zhoršení stavu, duše se rozhodla, že už stačilo, a odletěla si odpočinout. Byli jsme tak intenzivně propojeni, že ho vnímám stejně, jako kdyby tady byl,“ říká. Její úvahy o síle vůle potvrzuje i koroner, který byl zavolán k tělu ráno v pět.„Poté, co si prostudoval všemožné lékařské zprávy a výsledky vyšetření, prohlásil, že ten Munzar tady už tři roky neměl co dělat. Měl tři velmi závažné diagnózy a každá jedna ho mohla ohrozit na životě,“ prozrazuje Barbora. Opakovaně připomíná výsady paliativní léčby, díky které se s otcem mohli v klidu a pietě rozloučit v domácím prostředí. „Ležel v kuchyni, kterou měl rád. Pustili jsme mu cédéčko s jeho oblíbenou hudbou, dali jsme mu tam jeho krucifix, zapálili svíčku. Bylo to smutné, ale krásné, ale hlavně přirozené,“ říká.
Právě kuchyně byla podle jejích slov vždy nejfrekventovanější místnost domu. Zde nejvíc debatovali a řešili případné problémy. „V jakémkoli věku jsem za ním přišla, vždycky si mě na kanapu vzal do náruče a nechal mě ze všeho, co mě trápilo, vyprávět. Potom mi dával ani ne rady, ale velmi moudře mi kladl různé hluboké otázky. Jimi mě chytře přivedl k tomu, co jsem hledala a potřebovala vyřešit,“ vzpomíná.
