Mám toho hodně a něco muselo jít stranou. Přesto se vždy snažím přinést mámě a tátovi něco dobrého. Ptám se mámy, jak se jí daří, a ona mi téměř vždy řekne totéž: občas se s tátou pohádají, ale jinak je všechno skvělé. Vždyť o čem by se tito dva mohli hádat v takovém věku? Vždy ji vyslechnu a potom odejdu, přičemž musím přežít poznámku o tom, že se mám pořádně obléct a dát si šátek kolem krku.
Nikdy se na mě nezlobila, že nemám dost času
Vždy mi říkala, že mám málo času a měl bych zpomalit, ale nikdy to nebyla výtka. Je si vědoma, že můj život není tak jednoduchý, a vždy jsem věřil, že to chápe, i když se s ní vídám stále méně. Vždyť bydlíme 40 kilometrů od sebe, nikdo by neměl moc času na návštěvu. Pravidelně si voláme a vždy se dozvím, jak bylo na trhu, jak se daří mému bratrovi, její kočce, jak vypadá zahrada atp. Nikdy jsem se o to nezajímal, ale co jiného se mohlo v jejím životě dít?
Musí si s někým povídat, takže jsem to vždy přežil s předstíraným zájmem. Co mě ovšem dokáže rozčílit, je, když ji něco bolí a ona prostě nechce jít k lékaři. „Mám na to užívat ibalgin nebo paracetamol?“ je jí velmi častá otázka, kterou jsem minule nedokázal zvládnout. „Mami, nejsem lékař, proboha. Už mám plné zuby tvých neustálých stížností,“ řekl jsem trochu protivněji, než jsem původně zamýšlel. Jednoduše to ze mě vylétlo.
Díky jedné větě jsem si uvědomil spoustu věcí
Očekávala jsem hodně – pláč, položení telefonu nebo pokřikování za moji hrubost. Dostal jsem však úplně jinou odpověď. „Drahý synu, komu si mám stěžovat, ne-li tobě? Vím, že ne všechno, co říkám, tě zajímá, ale měl bys vědět, že nejsem z oceli a mám city,“ řekla tak jemným a empatickým hlasem, že to ani neznělo, jako by si stěžovala. Konstatovala skutečnost. V tu chvíli mi došlo, že staří lidé už nemají nikoho kromě své rodiny. Kdo se o ně postará, ne-li jejich děti?
