Dcera českých herců Luďka Munzara a Jany Hlaváčové nechala otce zemřít doma. „V nemocnici je to násilné odtržení od lásky blízkých. Není se čeho bát,“ odkazuje.
Česká herečka Barbora Munzarová (50) emotivně popsala svůj život s elitními herci a svými rodiči Luďkem Munzarem (†85) a Janou Hlaváčovou (84). V rodné zemi je sama známou umělkyní, ale uvědomuje si, že pravděpodobně zůstane navždy v jejich stínu. „Nefrustruje mě to. Jsem šťastná a poctěná, že jsem jejich dcera. Oba jsou pro mě ze všech stránek obrovskými vzory. Záměrně mluvím v přítomném čase, přestože otec už mezi námi není,“ vyznala se. V domě, který koncem sedmdesátých let pro svou rodinu postavil Luděk Munzar, dodnes žije jeho manželka s dcerou a jejím manželem. „Energeticky zde však stále vnímáme i otce,“ řekla nám Barbora i za svou slavnou matku.
Nechtěla být protekční
Přestože rodiče na Barboru a její sestru Terezu, která se Jane Hlaváčové narodila v předchozím manželství, neměli moc času, tvrdí, že v dětství jí nic nechybělo. „To, že jsme se neviděli přes všední den, nám vynahradili během divadelních prázdnin. Měli jsme obytné auto, se kterým jsme se vydali třeba na celý měsíc na poznávací výlet po Evropě. Zažili jsme spoustu zábavy, ale probírali jsme i vážná, hluboce filozofická témata,“ říká. V době, kdy zaneprázdnění herci nemohli být s dcerami, starala se o ně chůva, paní Ružena. „ Měla jsem ji velmi ráda. Byla součástí naší rodiny,“ dodává. Když se Barbora později přihlásila na herectví, rodiče nadšeni moc nebyli.„Ale neodmlouvali mě. Jen jsem se všemožně snažila, aby to nevypadalo, že jsem protekční. Máma byla v té době profesorkou herectví a na čtyři roky mého studia ze školy raději odešla. Ze začátku jsem dost dbala o to, abych se na jevišti ani v televizi vedle svých rodičů neukazovala moc často. Chtěla jsem si vyšlapat vlastní profesní cestičku,“ vysvětlila.
Bizarnosti někdejší doby
Faktu, že je dcerou slavných rodičů, musela čelit už jako malá. „Někdy mi to pomohlo, někdy ublížilo, ale nikdy jsem to neměla ráda,“ tvrdí a vytahuje v této souvislosti bizarní zážitek. „Ve škole jsme povinně chodili do kina na různé angažované filmy. Když hráli Reportáž zpod šibenice o tom, jak umučili Julia Fučíka, můj otec hrál padoucha, který ho udal. Mohla jsem mít asi sedm let. Soudružka učitelka dějepisu si mě vzala stranou a kladla mi na srdce, že si s ním musím uvědomělo promluvit, aby víc nebral role takových třídních nepřátel. Domů jsem přišla naprosto vystrašená. Otec se pak vydal za soudružkou do školy. Nevím, co jí řekl, ale od té doby byl už klid,“ popisuje zvyklosti někdejších časů.
Článek pokračuje na další straně
