„Bojím se strejdů.“ Dívky z českých diagnostických ústavů popisují, jak ztrácí důstojnost
„Jsem tady něco přes měsíc. Doma jsem to neměla lehké. Nechtěla jsem tam být. Mám problémy se strejdama a bojím se, že by mi něco udělali,“ vypráví šestnáctiletá Míša, která právě dokončila první čtyři týdny v diagnostickém ústavu. Má zlomenou ruku, studuje devátou třídu a přihlásila se na pedagogickou školu. Její příběh není ojedinělý – stejně jako tisíce dalších dětí v Česku prochází diagnostickými ústavy každý rok. Diagnostický ústav, lidově zvaný „pasťák“, je prvním krokem do systému ústavní výchovy. Během osmitýdenního pobytu tu odborníci vyhodnocují, zda se dítě může vrátit domů, nebo potřebuje delší péči v dětském domově či výchovném zařízení. Původní myšlenka byla jasná: nabídnout dětem druhou šanci. V praxi se ale mnohdy mění osudový krok v další traumatizující zkušenost.










