V sedmdesátých letech o něm jeden z hudebních publicistů prohlásil, že není zpěvákem s mimořádným hlasovým fondem, ale přesto dobře zpívá. Není to ani herec s oslnivým talentem, přesto hraje dobře. Česká pěvecká hvězda Václav Neckář brzy oslaví osmdesáté narozeniny, ale kritika z doby před padesáti lety platí dodnes. A i když už není teenager, zůstává dobrým idolem teenagerů.
Po mrtvici už na jevišti nedělá typické roznožky, jeho řeč je po mrtvici zpomalená, ale rozhodně se nedá říct, že by byl bez energie. „S radostí bych vystupoval každý den. Fanoušci mě nabíjejí velkou energií a já bych pro ně chtěl být Doctor Dam Di Dam co nejdéle,“ zavzpomínal jásající na jeden ze svých největších hitů. A i když má po těžké nemoci problémy s pamětí, bezchybně řekl: „Jsem doktor Dam Di Dam, mám doktora smutku. Tam, kde tančím, mám operační sál. Dam Di Dam, vyléčím všechny a půjdu zase dál.“
Václav Neckář patřil na začátku své kariéry k těm milým hochům. Vondráčková s Kubišovou si ho často dobírali, že jeho fanynky jsou jen desetileté holčičky.
Bez koncertů by nepřežil
Po smrti manželky Jarušky, jak ji láskyplně oslovoval, zůstal Václavu Neckářovi jen syn a muzikantství. Těší ho, že na rozdíl od mnoha kolegů své generace nežije jen z někdejších hitů. „Když jsem zpívala písničku Půlnoční, tak nás to dostalo až nahoru. S tím nemohl nikdo počítat. Na internetu ji vidělo již více než 26 milionů lidí. Někteří mladí lidé mě ani neznali nebo si mysleli, že jsem dávno mrtvý,“ upozornil na nejnovější píseň Neckář. „Jmenuje se Snílek a lidé ho mají také rádi,“ rozplývá se. Přidaná hodnota úspěchu spočívá ve finančním rozměru. „Neříkám, že by se mi nelíbilo ležet v zimních měsících někde u moře, ale užil bych si to jen na chvíli. Kromě toho bych se z důchodu neuživil. Polevit nepřipadá v úvahu, to by byl konec,“ vysvětlil, co ho žene kupředu.
Tančíte na jevišti? Nemyslitelné
U příležitosti Neckářova jubilea v České republice detailně zmapovali nejdůležitější momenty jeho kariéry. Z knihy Šíleně veselý princ, kterou máme k dispozici ještě před oficiálním vydáním, je zřejmé, že Neckářova kariéra nebyla vůbec jednoznačná. Původně se dokonce chtěl stát divadelníkem. Po gymnáziu chtěl studovat herectví na DAMU, ale vyhodili ho s tím, že nemá talent. Přihlásil se tedy na Dělnickou divadelní školu v Mostě, kde byl zaměstnán na částečný úvazek jako osvětlovač a herec.
Nevzdal se a nakonec zkusil studovat herectví na brněnské JAMU. Opět si ale musel vyslechnout formuli o nedostatku talentu. Nenechal se zlomit a zkusil štěstí znovu na DAMU. Když ho vyhodili, přidali k jeho nedostatku talentu překážku v jeho ostrém syčení. Aby toho nebylo málo, nakonec ho z mosteckého divadla vyhodili. Když mu kamarád řekl, že v Divadle Alfa v Plzni vypsali konkurz na zpěváka, neváhal a běžel tam.
Na pódiu zazpíval hity Diana od Paula Anky a Život je pes od Pavla Sedláčka. Mladý, fyzicky nadaný a štíhlý Vašek tančil na pódiu při písních, což bylo v éře zpěváků jako Karel Hála nebo Milan Chladil nevídané. Ředitel divadla byl v šoku. „To se nemůžeme smířit, podívejte se, jak skáče,“ obrátil se na kapelníka, dnes již slavného skladatele Bobana Ondráčka. Pořádně ho sjel. „Vzpomeňte si, jak krásně stojí pan Chladil u mikrofonu. Proč nemůžeš vystupovat takhle?“ poučoval ho. Když se ambiciózní zpěvák vyrovnával s dalším fiaskem, Ondráček prohlásil, že ho musí vzít, protože ty nejúspěšnější věci jsou nečekané.
Zastavili je vtom nejlepším
V plzeňském divadle dochází k osudovému setkání Václava s Martou Kubišovou, která zde před ním získala angažmá. Strávili spolu pouhé tři měsíce, než je zlákalo divadlo Rokoko, kde už hráli Waldemar Matuška a Karel Štědrý. Záhy „ansámbl“ doplnila čerstvá postgraduální studentka Helena Vondráčková. Marta, Václav a Helena poprvé spojili své hlasy 1. ledna 1966 v představení Čekání na slávu. Trio přineslo do divadla nový mladý vítr a brzy se stali miláčkem publika.
