Slečno, tak jsme zjistili, kde všude jí máte. Sedím v ordinaci lékařky, která má být nejlepší na tuhle moji „kamarádku“. Dýchací cesty, krk. Léčba bude probíhat chemoterapiemi, a když je bude tělo dobře snášet ozařováním. Jak jako dobře snášet, copak to nemusí fungovat? To tedy ne, fungovat to bude! Běželo mi hlavou. Odstupem času si říkám, že jsem jen dělala co říkali doktoři, sestřičky a věřila, že bude líp! Jednou týdně mi napíchly chemoterapii, a druhý týden jsem měla klid. Asi 8 týdnů chema. Ze začátku to žíly dávaly, i když to bylo nepříjemné, jako by vám někdo pálil kůži zevnitř. 4h jsem tam ležela. Poprvé se mnou byla teta, četla si u mě a já spala, poprvé mi dali pořádného „oblbováka“. V té době jsem se odstěhovala z Moravy k tetě do Prahy. Starala se o mě, celé to se mnou prožívala. Moje rodina za mnou bohužel nejezdila, doteď nějak nechápu proč. Já, když jsem měla „volno“ po chemoterapii, týden bez , jedu prostě za rodinou. Chybí mi a vůbec si nepřipouštím, můžeš něco chytnout v autobuse. Stačí blbá chřipka a jsi jasná holka. Pouto rodiny, bylo pro mě silnější. Jakmile skončily chemoterapie, nastoupila jsem na měsíc do nemocnice, ozařování každý den.