V minulosti bylo zcela běžné, že babičky hrály klíčovou roli v péči o vnoučata. Byly doma, vařily tradiční jídla, pletly svetry a celé léto trávily s vnoučaty na chalupě. Dědečkové se k nim často přidávali a společně vytvářeli prostředí, kde se děti cítily milované a opečovávané. Dnes je však situace jiná. Prarodiče už nejsou těmi, kdo by automaticky přebírali roli „rodinné záchranné sítě“. Mají své vlastní životy, zájmy, práci a často i zdravotní omezení. Tento posun v přístupu k rodinným povinnostem vyvolává u mladých rodičů smíšené pocity – od smutku a zklamání až po frustraci a vztek. Proč se tedy dnešní prarodiče stále častěji rozhodují nehlídat vnoučata? A je vůbec jejich povinností pomáhat?
