Rok po tra*ické střelbě na filozofické fakultě, která zasáhla celou Českou republiku, se Katarína Holcová, matka jedné z obětí, Kláry Holcové, stále potýká s hlubokým smutkem a ztrátou. V rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně hovoří o svých pocitech, o tom, jak se snaží vyrovnat s bolestí, která ji stále více pohlcuje, a o prázdnotě, která ji doprovází každý den.
Neustálá přítomnost vzpomínek
Katarína přiznává, že na svou dceru myslí neustále. Jedinou chvílí, kdy se její mysl na chvíli uklidní, je spánek. Práce jí sice pomáhá odvést pozornost, ale jakmile skončí, myšlenky na Kláru se vrací. „Každé ráno si uvědomím, že Klárka už nevstane.
