Pohřeb Patrika Hezuckého přitom nebyl jen smutnou formalitou. Byl připomínkou toho, jak silné vazby dokáže společná práce a důvěra vytvořit. Ve smuteční řeči Libor Bouček připomněl, že největší hodnotou v životě není úspěch ani peníze, ale čas a vztahy, které během něj vybudujeme. Označil Hezuckého za „ministra spojů“ – člověka, který dokázal lidi spojovat, bořit bariéry a vytvářet pocit sounáležitosti.
Uvnitř smuteční síně probíhal dojemný obřad, zatímco venku ho na velkoplošné obrazovce sledovaly stovky lidí. Fanoušci, posluchači, obyčejní lidé, kteří s Hezuckým každé ráno vstávali. A mezi nimi i Roman Ondráček. Muž, který stál na začátku jednoho z nejúspěšnějších mediálních příběhů, ale na jeho konci už zůstal jen tichým divákem.
Možná právě v ten moment dolehlo na plné obrátky vědomí, že ne každé spojení vydrží navždy. A že být vidět neznamená být přijatý. Patrik Hezucký spojoval. Ondráček dnes stojí na druhé straně plotu a možná si klade otázku, kde se to celé pokazilo.
