Když pracovníci Klokánku viděli dvě drobné holčičky s kufříky, nevěřili vlastním očím. „Bylo jasné, že nepřišly jen na návštěvu. Byly zoufalé, vystrašené a vůbec netušily, co budou dělat dál,“ přibližuje Hanka Kupková.
Sestry se podle všeho nejprve domnívaly, že jde jen o další z matčiných záchvatů vzteku, na které byly zvyklé. Doufaly, že se uklidní. Jenže neuklidnila. Naopak. Když sociální pracovnice zavolaly jejich matce, čekala je věta, kterou nikdo z nich nečekal slyšet.„Už je nechci nikdy vidět!“ Matka křičela do telefonu
Podle Kupkové matka do telefonu řvala, že dcery nechce zpátky a že s nimi Klokánek může „dělat, co chce“. Prý je nebude dál živit a je ochotná podepsat jakékoliv papíry.
O pár dní později skutečně přijela – a své dcery se naprosto bez emocí vzdala. Podle svědků nebyla o moc starší než ony samy.
Dědictví krutého dětství: historie se opakuje
Z vyprávění matky vyplynulo, že první dítě měla už v šestnácti letech. A jak přiznala, její vlastní rodiče se k ní zachovali stejně jako ona nyní ke svým dětem. Vyhodili ji z domova.
Tehdy ale neměla kam jít. „Klokánek tehdy neexistoval, skončila na ulici, jak sama řekla, v náručí mnoha mužů,“ popisuje Kupková.
Matka prý nikdy nepoznala normální rodinu, bezpečí ani základní péči. A sama tak nevěděla, jak se starat o děti. Na vlastní dcery byla často tvrdá, chaotická, někdy lhostejná.Dívky samy sobě šéfovaly. Do školy nechodily, autoritu neznaly
Zato pro pracovníky Klokánku to nebyla jednoduchá situace. Dívky byly zvyklé rozhodovat samy o sobě, neuznávaly autority a školu téměř nenavštěvovaly. Jejich hlavní „zálibou“ byli kluci, protože to bylo jediné, co znaly z prostředí, kde vyrůstaly.
