Myšlenka recyklace nebyla sama o sobě špatná – ba naopak. Jenže režim ji pojal jako povinnost, nikoliv doporučení. A tak místo dobrovolné ekologie vznikl systém, který připomínal spíš národní závod v hromadění všemožného odpadu.
Svatava, dnes už pamětnice, popisuje situaci ve škole:
„Papír se nosil jednou za čtrnáct dní. Pětikilové balíky jsme odevzdávali školníkovi v garáži. Někdo to ale radši rovnou nesl do sběrny – tam dali pár drobných a do školy dítě přineslo jen potvrzení.“
Giganti sběru: Díti, jejichž rodiče četli Rudé právo, vítězili
Možná to zní absurdně, ale výhodu měly děti, jejichž rodiče kupovali Rudé právo. Noviny byly totiž obrovské – formát A2 – a vážily víc než dnešní čtivo. Kdo měl doma vášnivé čtenáře, mohl nasbírat stovky až tisíce kilogramů ročně.
A odměny?
- diplom,
- kniha,
- výlet,
- a pro šťastlivce dokonce zájezd k moři.
V rámci škol se soutěžilo jak mezi jednotlivci, tak mezi celými třídami. Vítězství mělo prestiž – a dítě se rázem stalo hrdinou socialistické třídy.
Nejen papír: Byliny, kopřivy a pomerančová kůra jako strategická surovina
Málokdo z dnešních školáků by věřil, že děti kdysi nosily do školy třeba heřmánek, hluchavku nebo březové lístky. Všechny přírodniny se musely doma usušit a odevzdat. Putovaly pak do kosmetického či potravinářského průmyslu.
Když se v 70. a 80. letech začaly do Československa dovážet pomeranče, ihned se z nich stala další „cenná surovina“. Slupka se musela usušit a odevzdat – využívala se například v potravinářství.
Děti z městských sídlišť to měly těžší. V okolí paneláků heřmánek nerostl, a tak pomáhali prarodiče z vesnic. Svatava vzpomíná:
„Sbíraly se i bukvice nebo kaštany. Ty pak ale končily u lesní správy pro zvířátka. To už nebylo povinné, spíš taková dobrovolná akce.“
A pak tu byly „sbírky solidarity“. Peníze pro Lumumbu i Angelu Davis
Atmosféra doby se neodrážela jen v hromadění surovin. Školy pořádaly i finanční sbírky na podporu zahraničních „hrdinů“ socialistického světa.
