„Zvou mě pořád, ale musím to odmítat. Je mi, kolik mi je… V březnu mi bude třiasedmdesát. Chci mít čas i pro sebe,“ říká upřímně.
A tento nově získaný čas věnuje hlavně rodině.
Největší radost: vnučky
Havlová nikdy neskrývala, že rodina je pro ni zásadní. A její dospívající vnučky, sedmnáctiletá Sofie a patnáctiletá Stella, jsou pro ni obrovskou oporou i motivací.
„Když mě potřebují, jsem u nich. Voláme si, povídáme si… Pořád mě ještě potřebují,“ usmívá se.
Zpomalení jako nová životní výzva
Ačkoliv se Dagmar Havlová rozhodla nejít na operaci a věřit metodám, které ctí její přání vyhnout se skalpelu, dobře ví, že musí něco změnit.
Její tělo už několik let vysílá varovné signály – a ona, byť se zdráhá, je začíná konečně poslouchat.
A tak poprvé po dlouhých letech přiznává:
Potřebuje čas. Klid. A víc sama sebe.
