Maminky zapékaly první plechy cukroví a kuchyně se postupně proměňovala v provoněnou dílnu plnou lineckého, pracen, rohlíčků, perníčků a tajuplných „podvodnic“, které mizely ze stolu ještě dřív, než stihly vystydnout. Děti občas nenápadně odlamovaly rohy a tvářily se, že nic. U pečení se neustále povídalo – o práci, o škole, o tom, kdo z příbuzných letos přijede, kdo onemocněl a co nového se děje na sídlišti.
Maminka mezitím leštila sklenice na štědrovečerní tabuli, tatínek rituálně loupal ořechy a přitom poslouchal rádio, odkud se linuly staré koledy. Vznikala tím jedinečná směs ruchů a vůní – vanilka, perník, čerstvě otevřené ořechy a k tomu praskání radiátoru, který se rozjel naplno s příchodem mrazů.
Co se shánělo a co bylo vzácné
Hračky i knihy byly v obchodech k dostání, i když ne vždy přesně ty, které si děti vysnily. Výběr byl omezený, ale radost z dárků tím nijak neutrpěla – možná naopak. To, co se dostalo pod stromeček, mělo váhu.
Československé skleněné vánoční ozdoby z Jablonecka patřily mezi stálice. Vyráběly se ručně a v mnoha rodinách se předávají dodnes. Exotické ovoce – pomeranče, mandarinky nebo banány – však bylo malým dobrodružstvím. Občas dorazilo, jindy ne, a když se objevilo ve výdejně, stáli lidé fronty klidně i hodinu. Ti šťastnější, kteří odcházeli s taškou voňavých mandarinek, měnili jejich příchuť Vánoce na něco výjimečného.
Do Prahy se jezdilo „za lepším výběrem“. Obchodní domy Máj nebo Kotva působily téměř pohádkově – páternostery, dlouhé osvětlené chodby a vůně nového zboží, kterou v menších městech člověk tolik nepoznal. Kdo měl známé, mohl získat i věci, na které se běžně čekalo – třeba kazetový magnetofon nebo populární stavebnici.
Zima patřila venku dětem
Sněhu bývalo víc než dnes a děti trávily venku tolik času, že se domů vracely až za tmy – promrzlé, mokré, ale šťastné. Televize sice doma byla, ale nikdo u ní neseděl celé dny. Stačil krátký večerníček a už se zase letělo ven.
Na sídlištích vznikala přírodní kluziště. Stačilo, aby se betonové hřiště polilo vodou, a ráno už se lesklo jako zrcadlo. První brusle měly často dvě čepele – děti na nich spíš přešlapovaly než bruslily, ale pocit, že stojí na ledě, byl k nezaplacení. Kluci hráli hokej s nadšením, jako by šlo o mistrovství světa, a dívky se snažily držet rovnováhu a každým dnem získávaly jistotu.
Bruslení doplňovaly klasické zimní radovánky – koulování, bobování a tvorba sněhových andělů. Rampouchy sloužily jako meče a šály byly věčně mokré. Sídliště tak žilo každou zimní minutu.
Štědrý večer a kouzlo chvíle
Stromečky se zdobily skleněnými ozdobami, často velmi křehkými a ručně malovanými. Ptáčci na skřipci, postavičky, zvonečky nebo klasické koule – všechno zářilo ve světle starých žároviček. Mnohé rodiny měly na stole i tradiční „zvonící stromek“, kovový kousek s hvězdicí, která se roztočila teplem svíček a vydávala jemné cinkání, jaké dnešní dekorace nenahradí.
V misce nechyběly salonky, plněné rybičky a čokoládové figurky. Ač se dnes smějeme, že pod stromečkem bylo „málo“, tehdy to nikomu nepřišlo. Každý dárek uměl potěšit – panenka s mrkacíma očima, Igráček, Merkur, céčka, autíčka, vláček nebo později legendární sovětské elektronické hry. Když se kolem roku 1987 objevily mončičáci, byl to malý zázrak.
