Podle Bauer Harazinové hraje v tomto období nejdůležitější roli sociální podpora — a také možnost dělat chyby. „Samostatnost se nerodí z tlaků a příkazů. Rodí se z praxe, z reálných rozhodnutí, z toho, že si mladý člověk zkusí vést vlastní život, ale zároveň ví, že má za sebou bezpečné zázemí.“
A co rodič? I ten se musí naučit být dospělý
Dospělost dítěte proměňuje i rodiče. Najednou už nemohou rozhodovat, říkat, jak to má být, ani nastavovat pravidla. „Ve chvíli, kdy se dítě stává dospělým, rodič přichází o kontrolu. Ale získává možnost úplně nového typu vztahu,“ vysvětluje mediátorka.
A to bývá nejtěžší. Ztráta jistoty, že „vím, co je pro tebe nejlepší“, je pro mnohé rodiče bolestivá. Musí si zvyknout na novou roli — méně radit, více naslouchat. Méně kontrolovat, více důvěřovat. Přestat dítě držet a začít stát vedle něj jako partner, ne jako autorita.
„Schopnost pustit dítě a dát mu prostor, aby se stalo tím, kým skutečně je, je jednou z nejzralejších forem rodičovské lásky,“ uzavírá Bauer Harazinová.
Dospělost není věk. Je to odvaha
Osmnácté narozeniny nic neukončují a nic nezačínají. Jsou jen signálem, že přebíráme odpovědnost — ale nutně ještě ne schopnost. Tu je třeba získat zkušenostmi, pády, opravdovými rozhodnutími a vztahy, které smějí být nedokonalé.
A právě v tom spočívá jádro dospělosti:
schopnost žít, i když to bolí, a růst, i když to není pohodlné.
