K plnému pochopení ztráty podle něj došel až později, někdy kolem dvanáctého roku života. „Umřela nám fenka, se kterou jsme vyrůstali. A skrz tu její smrt mi došlo, jaké to asi je, když někdo blízký odejde. Teprve tehdy jsem si uvědomil, co pro mě znamenal táta a že ta prázdnota v rodině je vlastně kvůli němu,“ popsal mladý Dlouhý.
Dnes už Jan Dlouhý, kterému je devatenáct, mluví o svém dětství s určitou vyzrálostí a pokorou. I když ho smrt otce poznamenala, zdá se, že ji dokázal přijmout jako součást svého života. V jeho vzpomínkách zůstává Vladimír Dlouhý nejen jako slavný herec, ale hlavně jako táta – i když jen v několika krátkých, ale silných momentech, které mu z dětství zůstaly.
