V obchodech totiž stávaly kávové mlýnky, které pracovaly téměř nepřetržitě. A dětské vzpomínky na jejich zvuk, teplo linoucí se ze zásobníku a pronikavou vůni jsou jedny z těch nejživějších.
„Nemohla jsem se dočkat, až maminka zaplatí a já budu moct rozstřihnout sáček se zrny,“ vypráví Anna, dnes už dospělá pamětnice té doby. „Ten okamžik, kdy jsem vsypala zrnka do trychtýře a zmáčkla kovové tlačítko, byl skoro slavnostní. Horká, čerstvě mletá káva voněla na celé pokladny.“
A pak se směje: „Ale když jsem ji poprvé mohla ochutnat, bylo to strašné. Vůně slibovala mnohem víc než chuť.“
Konvice, která určovala rytmus dne
Káva se v 70. a 80. letech stala neodmyslitelnou součástí pracovního dne. V mnoha kancelářích i dílnách na plotně stála plechová konvice na vodu, která pravidelně pískala. Ten zvuk měl téměř magickou moc — okamžitě znamenal pauzu, schůzku nad hrnkem, trochu klábosení i takovou malou společenskou rebelii proti pracovním povinnostem.
Vznikaly i takzvané „kávové fondy“: každý přispěl pár korunami, aby byl pracovní koutek zásoben – obvykle jednou plechovou konvicí, balíčkem Standardu a cukrem v kostkách.
Čaj, který se louhoval, dokud měl barvu
Vedle kávy se samozřejmě pil i čaj, ale ten už takovou oblibu neměl. Klasické papírové sáčky s černým čajem byly pověstné tím, že se používaly často vícekrát po sobě.
„Pamatuju si, že jsme sáček nechali ve vroucí vodě tak dlouho, dokud tekutina měla aspoň trochu barvy,“ směje se Anna. „A k tomu býval čaj spojený se všemi možnými zdravotními problémy — nachlazením, bolestmi břicha — takže ho dodnes nemám moc ráda.“
Na opačném konci oblíbenosti stál šípkový čaj, který se propagoval jako přírodní zdroj vitamínu C. Ve skutečnosti chutnal dětem často spíš proto, že se do něj přilévalo něco, co byl tehdy malý sladký zázrak: ovocný sirup.
Sirupy: sladká stálice československých kuchyní
Ovocné sirupy byly opravdovým fenoménem. Kdo si nepamatuje legendární Zahradní směs nebo Lesní směs, jako by ani tehdejší dětství nezažil.
