Z původní strategie vlády je přitom patrné, že její „zaseknutí se“ na rozpočtu mělo jasný politický záměr: chtěla donutit až novou vládu, aby zmíněné dopravní stavby do rozpočtu doplnila sama. To by pak bylo možné prezentovat jako nárůst výdajů, a tedy „nezodpovědné utrácení“ ze strany nového kabinetu. V praxi by přitom šlo pouze o to, že nová vláda napraví opomenutí té staré a do rozpočtu doplní to, co v něm už být mělo.
Politická past, která se obrátila
Ukazuje se tedy, že tahle promyšlená „past“ se může obrátit proti svým tvůrcům. Pokud by totiž nová vláda nestihla rozpočet sestavit a země by kvůli tvrdohlavosti té staré skončila v provizoriu, bylo by to politicky vnímáno jako selhání dosluhujícího kabinetu.
Ten si to zjevně uvědomil – a proto teď raději ustoupil. Jinak by se mohl ocitnout v situaci, kdy by nejen poškodil pověst své vlády, ale především by nahrál svým soupeřům do karet. A to si v době politického napětí a po volebním propadu nemůže dovolit.
Ve výsledku tak vláda, která chtěla políčit past svým nástupcům, málem do vlastní léčky spadla sama.
