Aby si ale dosluhující vláda sama „nezadala“ a neztratila tvář kvůli změně postoje, podmiňuje tento krok tím, že k předložení dojde pouze v případě, že nová vláda do prosince ještě nevznikne. Jinak řečeno – pokud bude Sněmovna ve starém složení stále fungovat, kabinet návrh přichystá a předloží.
Za tímto obratem nestojí žádná náhlá osvícenost, ale zcela pragmatické uvažování. Dosluhující vláda zjevně pochopila, že svým dřívějším tvrdým odmítáním by mohla ve skutečnosti politicky nahrát svým oponentům – především Andreji Babišovi a jeho hnutí. Pokud by totiž Babiš a jeho spojenci nedokázali do konce roku sestavit novou vládu, neměli by ani šanci předložit vlastní rozpočet. A pokud by přitom ten stávající kabinet rezolutně odmítl návrh rozpočtu předložit, nesl by část odpovědnosti za to, že by země musela začít nový rok v rozpočtovém provizoriu.
Jinými slovy: pokud vláda rozpočet předloží a nová Sněmovna ho odmítne, veškerá vina za provizorium už nebude padat na hlavu odcházející vlády, ale na nově zvolenou Sněmovnu – konkrétně na ty poslance, kteří návrh shodí. V opačném případě by si reputační ztrátu připsala dosluhující vláda sama.
Vypadá to tedy, že kabinet konečně pochopil, že pouhým vzdorem a tvrdošíjným odmítáním škodí spíš sobě než komukoli jinému.
Problém chybějících miliard
I přes tento krok zpět má však dosluhující kabinet své důvody, proč se do rozpočtu příliš nehrnul. Hlavním kamenem úrazu jsou desítky miliard korun, které ve státním rozpočtu chybějí na plánované dopravní projekty. Tato „díra“ v rozpočtu byla sice už přiznána, ale vláda ji raději zveřejnila až po volbách – tedy poté, co staré Sněmovně předložila návrh, který vykazoval nerealisticky nízký schodek.
Pokud by teď chybějící miliardy do rozpočtu zohlednila, znamenalo by to pravděpodobně zvýšení deficitu natolik, že by se kabinet ocitl v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Tím by se vláda sama označila za rozpočtově nezodpovědnou – a to by jistě nebylo dobré dědictví pro její odchod.
