Podle ředitele Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) Jiřího Mazánka je moderní otroctví u nás daleko rozšířenější, než si většina lidí připouští. Policie v posledních letech odhalila několik rozsáhlých případů, ve kterých se jednalo o desítky pachatelů a ještě víc zneužívaných lidí. „Každý jednotlivý případ může znamenat třeba i dvacet obětí, které žijí v nelidských podmínkách celé roky,“ upozorňuje Mazánek. Oficiální statistiky sice loni evidovaly 39 případů obchodování s lidmi, ale reálné číslo bude podle odborníků mnohem vyšší – mnoho případů se totiž nikdy nepodaří odhalit.
Moderní otrokáři mohou být jak Češi, tak cizinci. Nejde přitom vždy o násilí v tom klasickém smyslu – oběti nebývají denně biti nebo fyzicky mučeni. Pachatelé raději pracují s psychologickým tlakem a manipulací. Často oběti finančně zadluží, přebírají jejich sociální dávky, úřední dopisy nebo jim slibují, že se o ně „postarají“. U lidí bez domova to bývá například poskytnutí jídla nebo ubytování – zpočátku působí jako pomoc, ale postupně se z „dobrodince“ stává někdo, kdo oběť plně ovládne.
Mazánek rozlišuje dvě hlavní skupiny obětí. První tvoří čeští občané, kteří se nacházejí v sociálně těžké situaci – mohou být bez domova, závislí na alkoholu nebo drogách, případně zkrátka bez prostředků. Tito lidé se často nechají snadno přesvědčit k práci, za kterou buď vůbec nedostanou zaplaceno, nebo jen zlomek slíbené částky. Druhou skupinou jsou cizinci, většinou agenturní pracovníci, kteří přijíždějí do Česka za vidinou lepšího výdělku. Po příjezdu ale zjistí, že jim agentury snižují mzdu, zabavují doklady a nutí je pracovat v nelidských podmínkách. Typické jsou manuální práce – v zemědělství, na stavbách, v prádelnách, ale i v domácnostech, kde fungují jako levná pracovní síla nebo osobní sluhové.
Podle policie je Česká republika v této oblasti rizikovou zemí právě proto, že zde působí desítky tisíc zahraničních dělníků. Někteří z nich přijedou zcela legálně, ale brzy zjistí, že slibované pracovní podmínky neodpovídají realitě. Pokud se postaví na odpor, hrozí jim vyhazov, odvetná opatření nebo dokonce fyzické násilí. Lidé z okolí si mohou všimnout, že s takovými pracovníky „něco není v pořádku“ – bývají vystrašení, nemluvnostní, nemají doklady, často vůbec nevědí, kolik peněz za svou práci dostávají, a na úřady za ně chodí někdo jiný.
Aby policie problém více přiblížila veřejnosti a pomohla samotným obětem, spustila informační kampaň s názvem „Práce v řetězech“. Jejím cílem je mimo jiné zlomit strach obětí z kontaktu s policií – mnozí z nich mají totiž negativní zkušenosti ze svých zemí, kde policii nevěří. Někteří se také obávají deportace nebo ztráty práce.
