Zámek se zvláštním režimem – komfort, nebo zlatá klec?
Sanatorium Šarlota pojme přibližně čtyřicet klientů a zaměřuje se na seniory, kteří potřebují nepřetržitý dohled, pomoc s pohybem nebo trpí poruchami orientace. Kromě základní péče je tu však i něco navíc – prostředí připomíná hotelové služby. Obyvatelé mohou využívat knihovnu, hudební místnost, chodit na masáže či odpočívat v rozlehlém parku.
Pro mnohé je to ideální kombinace – pohodlí domova, profesionální zdravotní dohled a k tomu atmosféra klidného letoviska. Kritici ale namítají, že i takové prostředí se může stát „zlatou klecí“, zejména pokud má rodina plnou kontrolu nad tím, kdo pacienta může navštěvovat.
Historie Bílého hradu
Objekt, kde dnes stojí sanatorium, má velmi zajímavou minulost. V období první republiky sloužil jako plicní sanatorium pro pacienty s tuberkulózou. Během druhé světové války ho pak využívali nacisté pro výcvik granátníků.
Po letech chátrání se objektu ujal Jiří Michal, někdejší šéf farmaceutické společnosti Zentiva. V roce 2012 zakoupil areál a kompletně ho přestavěl – nejen proto, aby investoval, ale hlavně aby zajistil luxusní péči pro svou vlastní nemocnou matku. Právě on stál u zrodu současné podoby zařízení, které si dnes získává klientelu z řad známých osobností.
Kdo všechno zde pobýval
Sanatorium se stalo útočištěm řady kulturních osobností. Nějaký čas zde strávil například herec a recitátor Alfred Strejček se svou ženou, kteří si dokonce v prostorách zařízení řekli své „ano“. Mezi další známá jména, která zde pobývala, patří sběratelka umění Meda Mládková, režisér Jiří Menzel nebo výtvarník Jiří Šalamoun.
Pro lidi z umělecké branže je Šarlota atraktivní hlavně tím, že nabízí důstojné prostředí, kde se spojuje profesionální péče s pohodlím, na které byli zvyklí.
Kontroverze a neshody
Umístění Jiřího Adamce do zařízení ale neproběhlo bez debat. Jeho manželka tvrdí, že režisérův zdravotní stav se kvůli frontotemporální demenci výrazně zhoršil a že vyžaduje dohled odborníků. Někteří přátelé však mají jiný názor. Podle nich není Adamec v tak vážném stavu, aby musel žít pod přísným dohledem a aby byla omezována jeho svéprávnost. Herci jako Jan Čenský či někdejší ředitel Miss ČR Miloš Zapletal naznačují, že režisér by možná mohl fungovat více samostatně.
Jedno je ale jisté – o tom, kdo může režiséra navštívit, rozhoduje výhradně rodina. Do zařízení se tedy jen tak někdo nedostane. Z pohledu příbuzných je to způsob, jak chránit soukromí i klid pacienta. Pro okolí to ale může působit jako izolace.
