Místo věcných dotazů se z davu nesla spíše změť křiku a neurčitých nadávek. Jeden z mužů, robustní postavy a s pohledem, který o střízlivosti příliš nesvědčil, vykřikoval cosi o „profesůrkovi“, který si dovolil přijít mezi lidi.
Fiala se snažil zachovat klid a tvářit se, že podobné scény k politice patří. Počkal, až křik trochu utichne, a zkusil oslovit přítomné s nabídkou, že si mohou věci vyříkat v klidu a slušně. „Určitě se domluvíme, když budeme mluvit jeden po druhém,“ zkoušel přesvědčit rozrušený hlouček. Jenže jeho snaha o civilizovanou debatu narážela na neprostupnou zeď emocí. Každý chtěl něco říct, nikdo nikoho neposlouchal.
Z davu se ozývaly jednotlivé hlasy, které se snažily prosadit. Jedna žena, zjevně rozčilená, se k premiérovi naklonila až příliš blízko a dožadovala se odpovědi na neurčité „Co nám vadí?“. Jiný senior zase Fialovi vyčítal, že vláda snížila důchody. Premiér se mu pokusil trpělivě vysvětlit, že úpravy v penzijním systému mají zajistit, aby jednou měli penze i jejich vnuci.
