Vina státu, nebo jejich vlastní?
Názory na tuto problematiku se různí. Část lidí tvrdí, že si za to umělci mohou sami – zákon umožňoval se přihlásit, neudělali to, a tak musí nést následky. Druhá část ale upozorňuje, že stát v 90. letech úmyslně nastavil volnější pravidla, aby podpořil tvůrčí profese, a přitom neposkytl dostatečné informace o rizicích.
Je pravda, že umělci v té době často čelili složité situaci. Mnozí přišli o stálá zaměstnání, instituce propouštěly a najímaly je jen externě. Honoráře byly nízké a pravidelný příjem nejistý. Když stát umožnil vyhnout se odvodům, většina to přivítala. Jenže málokdo si uměl představit, jaké následky to bude mít po letech.
Nepružný systém
Zákon dnes neumožňuje žádné rozumné řešení. Kdyby stát dal možnost chybějící dobu doplatit, třeba i za vyšší cenu nebo s penalizací, mohlo by to mnoho lidí zachránit. Takto se však ocitají v pasti – na opravu je pozdě, a zároveň nemají nárok na podporu.
Podobné příběhy ukazují, že problém se netýká jen hrstky „nezodpovědných“ umělců. Už dnes se zamítají tisíce žádostí o důchod ročně, a to i lidem mimo uměleckou sféru. S přibývajícím zpřísňováním podmínek a omezováním započítávání náhradních dob (například studia) lze čekat, že potíže budou mít v budoucnu mnohem širší skupiny obyvatel.
Závěr
Příběh umělců bez důchodu je ukázkou toho, jak legislativní změny, nedostatek informací a nepružnost systému dokážou ovlivnit životy konkrétních lidí. Zvenku to může vypadat jako osobní selhání, ale ve skutečnosti sehrála velkou roli i nepřipravenost státu. Dnes už těmto lidem zbývá jen pocit nespravedlnosti a hořké zjištění, že léta práce a tvorby se v očích systému nepočítají.
