Vydělávali si, své příjmy danili, ale nebyli povinni odvádět sociální pojištění. Zákon jim dával možnost přihlásit se k důchodovému pojištění dobrovolně, ale většina to neudělala – někdo z finančních důvodů, jiný z neznalosti či proto, že stát dostatečně nevysvětlil, jaké to může mít následky.
Situace se změnila až v roce 2009, kdy se povinnost platit sociální odvody rozšířila i na tuto skupinu. Jenže to už bylo pro mnohé pozdě. Třináct let, kdy si neplatili pojištění, jim v evidenci chybí.
Zpřísnění pravidel – skrytá past
Dlouhou dobu by tento „dluh“ ani nemusel být fatální. Ještě do roku 2010 totiž stačilo k přiznání důchodu prokázat 25 let pojištění. Jenže pak přišla zásadní změna – minimální hranice se zvýšila na 35 let. A právě to se stalo pro mnoho lidí z uměleckých profesí nepřekonatelnou překážkou.
Najednou se ukázalo, že jim chybí několik let pojištění, a tím pádem na důchod nedosáhnou vůbec. Problém je o to vážnější, že zákon nedává možnost chybějící roky zpětně doplatit, s výjimkou velmi úzkých a specifických případů, do nichž svobodná povolání nespadají.
Příběhy z praxe
Na úřadech se tak objevují lidé, kteří celý život pracovali, ale přesto jim stát důchod nepřiznal. Jeden z herců popsal, že sice věděl, že si neplatil pojištění, a počítal proto s tím, že jeho důchod bude nízký. Zásadní skok v legislativě ho ale zaskočil – chybějící roky už nemůže doplatit, a tak nedostane nic.
Podobně se ozývají i další – například režisér v pokročilém věku, který po desítkách let práce nemá nárok vůbec na žádný důchod. Umělci tvrdí, že kdyby byli včas a jasně upozorněni, že neplacení pojištění může znamenat ztrátu nároku, postupovali by jinak. Místo toho si mysleli, že je čeká jen nižší penze, ne úplná ztráta.
