Samozřejmě musíme vědět, k čemu se vlastně porovnáváme. Srovnávat český životní standard se zeměmi rovníkové Afriky nebo chudšími částmi Asie by bylo nesmyslné – tamní chudoba je často otázkou přežití, nedostatku pitné vody a potravin. Takové extrémní bídy jsme se v Česku už dávno zbavili, i když naši prarodiče nebo praprarodiče si v dobách válek nebo hladomorů zažili, co znamená skutečný nedostatek.
Smysluplnější je proto dívat se na státy, se kterými sdílíme evropský prostor. A tady zjišťujeme, že na tom nejsme vůbec špatně. Podle některých ukazatelů patří Česko mezi země EU s nejnižším rizikem chudoby. Záleží sice na tom, jestli počítáme relativní chudobu jen ve vztahu k českým příjmům, nebo podle celoevropského průměru, ale v žádném z těchto srovnání nevyjde, že by tu lidé masově hladověli.
Co se děje?
Kdybychom zůstali u dat, našli bychom řadu pozitivních trendů. Reálné mzdy dlouhodobě rostou, ekonomika je stabilní a i důchody v posledních letech zvyšují svou kupní sílu. V roce 2024 se kupní síla českých domácností podle odhadů vrací na úroveň před pandemií. Čísla tedy chudobu nepotvrzují.
A jak to vypadá v běžném životě? Stačí zajít do většího obchodního centra nebo supermarketu. Těžko se tam prodíráte prázdnotou – spíše narazíte na plná parkoviště a proudy lidí, kteří nakupují. Maloobchod hlásí meziroční nárůst tržeb, domácnosti utrácejí více než dříve a cestovní kanceláře hlásí rekordní zájem o dovolené v zahraničí. Dokonce vznikají nové agentury, protože poptávka po cestování roste. A to vše se děje v době, kdy míra úspor zůstává vyšší než před covidem.
To všechno naznačuje, že velká část společnosti má prostředky nejen na pokrytí základních potřeb, ale i na koníčky, služby či zážitky. Obraz spálené země, kde lidé živoří, prostě neodpovídá skutečnosti.
