Původně se zdálo, že i on převezme rodinnou tradici, nakonec se ale jeho život vydal zcela jiným směrem.
Vyučil se elektromechanikem, ale opravdovou vášní se mu stal sport. Největší úspěchy slavil ve vzpírání – v roce 1957 získal bronz na mistrovství Evropy a o tři roky později reprezentoval Československo na olympiádě v Římě. Kromě činek se věnoval i zápasu a boxu. Byl to typ člověka, který neustále hledal výzvy a potřeboval něco překonávat – ať už soupeře v ringu nebo vlastní limity.
Od vzpěrače k filmovému tvrďákovi
Srstkovy výrazné rysy a svalnatá postava si brzy našly cestu k filmu. Poprvé se objevil v legendárním snímku Limonádový Joe (1964) jako pistolník. Díky své fyzičce se stal také jedním z nejvyhledávanějších českých kaskadérů. Režiséři ho často obsazovali do rolí drsných chlapíků, rváčů a bodyguardů.
I když většinou šlo o menší úlohy, dokázal je naplnit energií a diváci na něj nezapomínali. Neopomenutelný je jeho podíl na komediích Marečku, podejte mi pero!, Kulový blesk nebo Rozpuštěný a vypuštěný. A slavná hláška „Hliník se odstěhoval do Humpolce“ mu dokonce vynesla vlastní pamětní desku v Humpolci.
„Chcete mě?“ a láska ke zvířatům
Ještě silněji než na filmovém plátně zůstal Srstka v paměti jako spolupracovník Marty Kubišové v pořadu Chcete mě?, kde roky pomáhal hledat domov opuštěným zvířatům. Pro mnohé diváky se stal symbolem člověka, který dokáže spojit fyzickou sílu s něhou a laskavostí.
Producent Čestmír Kopecký vzpomínal, že Srstka bez váhání vlezl do kotce k psovi, kterého všichni označovali za nebezpečného, a klidným hlasem mu řekl: „Tak pojď, neboj se, ty jsi prej zlej?“ – a pes se mu okamžitě poddal.
Zvířata miloval od dětství, doma měl vždy králíky, slepice i psy. V posledních letech byl jeho nejvěrnějším společníkem boloňský psík Sirius, kterému s manželkou přezdívali Syreček. „Pejsci byli vždycky moje srdcovka,“ říkal ještě v roce 2018. Natáčení pořadu o zvířatech pro něj bylo hnacím motorem až do konce života.
Manželství plné citu
Se svou první ženou měl syna Jiřího, jenž se později stal ředitelem Národního divadla. Druhá svatba přišla až ve zralém věku, krátce před jeho 63. narozeninami. Vzal si o 16 let mladší malířku Alenu, s níž žil až do konce života.
Alena vzpomíná, že jejich vztah byl velmi silný: „I po dvaceti letech jsme si stále měli co říct. Opakoval mi, jak moc mě miluje a že se mnou prožívá to nejkrásnější období svého života.“ Sama se věnuje krajinomalbě a své tvorbě přikládala emoce z dětství stráveného v Železných horách. Když ale manžel vážně onemocněl, odložila štětce, aby o něj mohla pečovat. K malování se vrátila až po jeho smrti.
