Starověk: obavy i legendy
Už ve starověkém Egyptě panoval strach, že by krásná těla zemřelých žen mohla být zneuctěna. Historik Hérodotos ve svých zápiscích uvádí, že těla mladých a půvabných žen nebyla ihned svěřována balzamovačům – musela nejprve „vychladnout“, aby se předešlo pokušení. Podobné příběhy najdeme i v jiných částech starověkého světa. Židovský král Herodes Veliký si prý nechal po smrti své ženy Mariamne její tělo obalit medem a uchovával je, aby se od ní nemusel odloučit.
Mýty a literární příběhy také ukazují, že hranice mezi krásou a smrtí lidi odjakživa fascinovala. Podle legendy se řecký hrdina Achilles zamiloval do mrtvé královny Amazonek Penthesileie, kterou předtím zabil v boji. V pozdějších dobách nacházíme ozvěnu tohoto motivu v pohádkách i dramatech: Romeo políbil zdánlivě mrtvou Julii a v pohádce o Šípkové Růžence princ vdechl život dívce, která byla považována za mrtvou. Jde o symbolickou, zjemnělou podobu staré představy, že i smrt může být zahalena do podivné formy přitažlivosti.
Pohřební rituály jako ochrana
Touha chránit těla zesnulých před zneuctěním měla nejen náboženské, ale i praktické důvody. Pečlivé mumifikace nebo balzamování nebyly jen výrazem úcty k mrtvým, ale i bariérou proti lidem, kteří by mohli mrtvoly zneužít. Takové obavy se objevovaly i ve středověké Evropě. Dokonce se šeptalo, že Karel Veliký nechal nabalzamovat svou manželku, aby s ní mohl zůstat ve fyzické blízkosti.
Zákony, církev a první vědci
Ve středověku byla nekrofilie v očích církve považována za těžký hřích. Některé zákoníky, například saská ústava, ukládaly za soulož s mrtvým tělem trest smrti. Ve skutečnosti však bylo takové jednání obtížné odhalit, a proto tresty padaly jen výjimečně. V obdobích, kdy zuřily války a těla ležela na bojištích bez dozoru, se riziko těchto excesů zvyšovalo.
Teprve 19. století přineslo první odborný zájem o toto chování. Francouzská psychiatrie popsala případy, které otřásly veřejností. Paříž 40. let 19. století děsil muž, který v noci otevíral hroby žen a jejich těla zneužíval – seržant François Bertrand, známý jako „Vampýr z Montparnassu“. Později se proslavil případ hrobníka Victora Ardissona, přezdívaného „Vampýr z Muy“. Ten s mrtvými ženami nejen manipuloval, ale dokonce si s nimi povídal a trápilo ho, že mu neodpovídají. Lékaři, jako Alexis Épaulard či Richard von Krafft-Ebing, tehdy začali nekrofilii zkoumat jako patologii a hledali souvislosti se sadismem.
Od posedlé lásky k sériovým vrahům
Ve 20. století se k tématu připojily příběhy, které míchají šílenou lásku s hrůzným znesvěcením. Případ německého lékaře Carla Tanzlera, který si domů odnesl tělo své zesnulé pacientky Eleny Hoyos, ukázal, že někdy může být hranice mezi posedlostí a trestným činem velmi tenká.
Nekrofilie se objevila také u některých sériových vrahů. Ed Gein nejen zneužíval těla, ale vyráběl z lidských ostatků předměty pro domácnost, což se stalo inspirací pro filmové postavy, jako je Norman Bates z Psycha nebo Leatherface z Texaského masakru motorovou pilou. Ted Bundy se vracel k mrtvým tělům svých obětí a prohlašoval, že tak získává „kontrolu“ a pocit vlastnictví. Jeffrey Dahmer šel ještě dál: části těl svých obětí uchovával doma, aby je měl stále nablízku.
