Data Českého statistického úřadu ukazují, že v roce 2023 zemřelo 61 % lidí ve věku 65 let a více v nemocnicích, zatímco doma zemřelo pouze 24 % z nich. Tato čísla odhalují rozdíl mezi přáním lidí a skutečností, kdy poslední chvíle života často probíhají v anonymním nemocničním prostředí.
Psychoterapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče upozorňuje, že společnost klade přílišný důraz na výkon a pevnost. Bolest a konec života však vyžadují odvahu a schopnost přijmout svou slabost. Od dětství jsme učeni, abychom neprojevovali emoce a byli silní, což vede k osamělosti. Vědomí nevyhnutelného konce dodává životu smysl a učí nás vážit si opravdové blízkosti.
Strach z umírání a bolest ze ztráty ukazují, že nejsme připraveni na tyto emoce. Zármutek často skrýváme nebo zlehčujeme, přestože je důkazem významného vztahu. Konečnost by nás měla učit žít vědoměji, ale často mlčíme, což strach jen zvyšuje. Děti, které ztratí blízké, potřebují pravdu, rituály a rozhovory, aby bolest zvládly.
Nemocnice často berou umírajícím důstojnost. Místo posledního objetí slyšíme pípat přístroje a místo držení za ruku slyšíme od personálu, že nemůžeme dovnitř. Takové neuzavřené loučení zanechává dlouhotrvající jizvy. Stačilo by málo – mít informace a být spolu.
