Nakonec však zjistili, že klíč k dlouhověkosti a štěstí ve stáří nespočívá v genech, penězích ani vzdělání. Největší vliv má kvalita našich vztahů. Láska a pevné vztahy nás doslova provázejí životem a pomáhají nám překonávat jeho výzvy.
Robert Waldinger, současný ředitel této studie, který je zároveň psychoterapeutem a zenovým knězem, zdůrazňuje: „Nejjasnější poselství z této studie je jednoduché: dobré vztahy nás činí šťastnějšími a zdravějšími.“ Bez ohledu na to, zda šlo o studenty prestižní univerzity nebo chlapce z chudých čtvrtí Bostonu, výsledek byl stejný. Ti, kteří měli pevné mezilidské vztahy, ať už s partnery, přáteli nebo rodinou, žili déle a byli zdravější a šťastnější. Lidé, kteří byli ve svých padesáti letech spokojeni ve svých vztazích, byli v osmdesáti letech v lepším fyzickém i psychickém stavu, bez ohledu na jejich finanční situaci nebo zdravotní ukazatele. Nezáleželo na tom, zda byli v manželství. Stačilo mít někoho, kdo jim rozuměl, komu důvěřovali a kdo se o ně zajímal.
Naopak osamělost se ukázala být velmi škodlivá. Waldinger ji přirovnává k negativním účinkům kouření nebo alkoholismu. Izolace zvyšuje riziko deprese, demence, oslabuje imunitní systém a zhoršuje schopnost regenerace. Navíc může být zrádně neviditelná – můžete být obklopeni lidmi a přesto se cítit sami. Vztahy nejsou samozřejmostí, ale výsledkem našich každodenních rozhodnutí. Dobré vztahy vyžadují péči, čas a odvahu být zranitelní. Lidé, kteří ve studii udržovali pevná přátelství a rodinné vazby, byli aktivní – volali, psali, scházeli se a odpouštěli. Nedělali to proto, že měli čas, ale protože věděli, že je to důležité. Nešlo o to, být stále v pohodě. I páry, které se hádaly, žily šťastně, pokud se mohly na sebe spolehnout v těžkých chvílích.
